Pominu-li smutnější okolnosti prázdninové šichty grafika v literárně-kulturním časopise (když jsou texty sepsané, zeditované a zkorigované, může zbytek redakce vyrazit na vodu…), nese to s sebou i jistá povyražení. Zatímco sázení textů je po určité době rutina (a po určité době pruda), tak tvorba obálky je vyloženě kreativní proces:

Sedmička: Lovení značek na kartonech („křehké,“ „neklopit“ apod.) po místních kontejnerech.

Osmička: Shánění rtěnek (Mášenko, díky!) a čmárání po mladém, nadějném a opáleném otorinolaryngologovi na místním koupáku…

Devítka: „Zbombení“ celého balkonu a kvanta posprejovaných áčtyřek, zvolna se vypařujících v pokojíčku jeden na dva metry..

Desítka: Zjištění, že existuje celá řada papírových tácků – světlejší i tmavší, hladké i hrubé, malé i velké, s kulatými nebo hranatými rohy… Dát si prostě párek s hořčicí, nebo to umazat tak, aby se tam dobře vešel text?

Jedenáctka: Přehrabování se v hromadě dřeva na spálení, na zahradě u vily. Vosí hnízdo a ježek…

Vize o vzhledu obálky je zpočátku jenom matná, po dobu sázení zůstává v hlavě a na řadu přijde zpravidla pár dnů po uzávěrce do tisku. Ne, že by mi styl práce „kudla na krku“ vyhovoval, ale zatím jsem neobjevil nic lepšího… Ani u dvanáctky tomu nebylo jinak:

Sedím v cukrárně na náměstí. Mají tu chlebíčky, dortíčky a točenou kofolu. No a hlavně WIFInu. Shromažďuju poslední texty, opožděné korektury a výhrady k první verzi časopisu. Čas se krátí a je potřeba vyřešit obálku. Bude do modra. Jednak s ohledem na obálky předchozích čísel, jednak bude v létě (které se, pravda, nekonalo…) působit osvěžujícím dojmem. Bezva by byl bazén nebo koupaliště, ale na to jsem měl myslet dřív.

Tesco to jistí. Beru blankytně modrou froté osušku a vydávám se hledat nafukovací hračky. Potkávám kamarádku, brigádnici – vybaluje krabice, vypráví o dovolené v Řecku a doporučuje mi bazének pro děti za 135 korun. A nafukovací kachničku za dvacku. V tu chvíli ještě netuším, jak mi ta kačenka přiroste k srdci.

Chybí ještě plavecký kruh. Vietnamský market nabízí na výběr hned z několika barev – vybírám si rudou a fasuji ten poslední, ze stěny. Nikdo na něm nemůže najít cenu a nikdo ho neumí vyfouknout. S obojím si musím poradit sám.

Doma nikoho neuvádí do rozpaků, že místo oběda omdlívám u nafukování bazénku. Rodiče výtvarkářů jsou zvláštní, poměrně otrlý druh. Bazének stavím do kuchyně, pod okno (tam bude navečer pěkně svítit), a po desetilitrech nosím v kýblu vodu z koupelny. Kačenka i Kruh jsou už jen třešničkou na dortě.

Přichází bouřka a je tma jako v pytli. Větru a dešti poručit neumím, a všichni staří přátelé s novými zrcadlovkami a stativy jsou v trapu. Čekání na světlo.

Navečer se počasí přeci jen umoudřuje, nicméně bazén na fotce vypadá, že je prázdný. Kopu do něj a zčeřenou hladinu přisvěcuju bleskem. Žaluzie kvůli stínům nechávám vytažené. Kuřáci z protější bytovky (ti, co vidí k nám do oken) vychutnávají balkonovou cigaretku o poznání déle… Kačenka a Kruh vytváří desítky náhodných kompozic, ze kterých pak desítky úmorných minut na počítači vybírám tu pravou. Ale která je ta pravá?

Už je noc. Mamka má strach, aby bazének v noci nerupnul – když vytopíme sousedy, město nám nájemní smlouvu sotva prodlouží. Za pomoci nástroje „kapátko“ zjišťuju barevné hodnoty kruhu na obálce časopisu, zatímco obětavý rodič za pomoci nástroje „kýbl“ odnáší vodu z azurově modrého semeniště flatátů.

Zbývá zabalit celé to čerstvě vykoupané počtení do froté ručníku, připravit na poslání do tiskárny a jít spát. Alespoň do doby, než otevřou cukrárnu.