Vernisáže se kromě autora zúčastnil hudební skladatel Martin Smolka, který výstavu zahájil a zároveň Typltovy texty interpretoval, a Petr Cígler, který večer obohatil o hudební složku, zahrál skladby své a skladby českému publiku nepříliš známého italského komponisty Giacinta Scelsiho. Ale zpět k vystavovanému.

Typltovy básně se z knih na panely nedostaly náhodou. Jejich rozevláté formě totiž striktně daný formát knižní publikace úplně nesvědčí, a tak v knihách dochází poměrně radikálnímu okleštění grafické podoby. Tato naopak vyniká na namíru připravených panelech. Dík způsobu Typltova psaní texty nepůsobí jen jako básnický text, ale i jako intelektuální bludiště, kde si čtenář může určit směr čtení a interpretace, v neposlední řadě jsou pak svébytným výtvarným artefaktem.

Psáno pro čtrnáctideník Ateliér do rubriky Jednou větou

Iniciativa Za Česko kulturní varuje před likvidačními škrty pro živé umění

Zástupci různých uměleckých oborů sdruženi v iniciativě Za Česko kulturní zasílají ministryni kultury Aleně Hanákové otevřený dopis. Upozorňují v něm na fakt, že i přesto, že má ministerstvo kultury v roce 2012 o miliardu vyšší rozpočet, dochází k historicky nejvýraznějším škrtům v grantech pro živé umění. V roce 2012 bude podpora živému umění dokonce nejnižší za posledních 10 let! „Už stav loňského roku byl takřka na hranici přežití, pro mnoho organizací a akcí toto bude poslední rána,“ míní zástupce iniciativy Jan Vávra.

Navíc nemůže zůstat bez povšimnutí, že ministerstvo v současném rozpočtu navyšuje své mandatorní výdaje na svůj vlastní provoz, na umělcích přitom šetří. „V rozpočtu na rok 2012 jsou opět bohatě navýšeny výdaje spojené zejména se správou nemovitostí a majetku svěřeného do péče MKČR a není brán zřetel na podporu a rozvoj lidského kapitálu v české kultuře,“ upozorňují zástupci iniciativy dále v dopise. Otázku, zda se současné ministryni podaří vypořádat se s „dědictvím” Jiřího Bessera a jeho předchůdců nechává dopis otevřenou a zástupci iniciativy chtějí hledat východisko ze současné krizové situace přímo s ministryní.

Více informací a celé znění dopisu nalznete na stránkách: www.zaceskokulturni.cz

Nepatrná knížka Jana Civína a Jakuba Chavalky má na první pohled všechny předpoklady k tomu, být knihou špatnou. Autoři ji vydali sami bez limitů, které by jim pod nohy kladl dohlížející redaktor. Kniha vychází jako grantový projekt v rámci Vzdělávací nadace Jana Husa a grantové knihy jsou často dobré leda na zátop. A to ještě kvůli lepidlům a jiným sajrajtům poškodíme ovzduší. Jo, nebo na záchod, ale to bychom si mohli poškodit něco jiného, ale zpátky. Nevydalo ji žádné renomované nakladatelství, ale labskoústecké copy studio CDSM, a to jen proto, že je nositelem kódů ISBN, které musí každá publikace povinně vlastnit, aby byla knihou. Inu, pěkný propadák.
Jenže pozor. Když před rokem probíhal křest staršího bratříčka, Hrdinů modernity, v ústeckém Café Max, doprostřed probíhajících filosofických bakchanálií se náhle s nebe snesl na padáku sám slovutný sémiotik Umberto Eco, otřel si plnovous od zbytků makarónů a k překvapení všech přítomných plynnou češtinou, v níž zaznívaly ozvuky boloňského dialektu, knihu vychválil.
Druhý díl nazvaný Cesty modernity tak nemá právě snadný vstup na knižní trh. Musí se vyrovnávat s nedůvěrou neznalých i s přemírou očekávání zasvěcených. Stejně jako loňští Hrdinové modernity je i letošní kniha vystavena na prostém, avšak čtenářsky přitažlivém přístupu a na literárně popularizačních myšlenkách Umberta Eca, který byl hlavním inspirátorem obou autorů. Na základě interpretace známých i neznámých textů, do jejichž světa jsme nejprve uvedeni krátkou ukázkou, získáváme čím dál zevrubnější představu o tom, co si autoři pod pojmem modernita představují a jakým způsobem nám tato vstupuje do cesty. Dopředu mohu prozradit, že modernita je všude, protože kráčí ruku v ruce či nohu v noze s člověkem. Oproti předchozí knize, kde nám autoři předložili samostatné příběhy Robinsona, Saturnina či sovětského parašutisty-supermana Ivana Kožina, ze kterých jsme si podobu moderního hrdiny museli poskládat sami – jak moderní, je nám tentokrát příběh modernity předkládán téměř all inklusive. Jednotlivé kapitoly jsou logicky provázané, doplňují se a vytvářejí ucelený obraz příběhu-cesty.
Plynulost vyprávění má své klady a své zápory. Kladem je dozajista fakt, že čtení jde pěkně od ruky a vzhledem k tomu, že knížka je malá a tenká, ani se při jejím zdolávání nezadýcháme. Autoři ji opatřili kapesním formátem proto, aby její konzumace v dopravních prostředcích byla ještě pohodlnější. Obohacení o několik myšlenek ke zvážení docházíme k posledním řádkům, aniž bychom to čekali a když se ohlédneme, neleží za námi žádné moře slov, ale takový větší lehce přehlédnutelný rybník, třeba jako Svět. Záporem je to, že díky snadnému plynutí po vodách literatury se jistě mnoha plavcům podaří překonat myšlenkové peřeje tak snadno, že si ani nevšimnou jejich překonání. Kniha je tak literárně zvládnutá, že nám neklade do cesty překážky, a tak přímo nevyžaduje soustředěné čtení. Běžný čtenář zajásá, čtenář hnidopich bude hledat – a najde, ale čtenář chytrý lenoch propluje na svém nafukovacím tuleni knihou s otevřenou pusou, z jejíhož koutku mu maximálně párkrát ukápne lehce zamyšlená slina.
V úvodu Cest modernity se hovoří o tom, že vznikly jako primárně učební text a bylo-li by tomu tak, má rozjuchaná recenze jaksi ztrácí smyslu, na řadu by měla přijít tvrdá analýza a těžká interpretace a další hardcore náčiní poctivého recenzenta. Naštěstí autory podezřívám z toho, že ani analýza, ani interpretace nejsou nutné, protože knížka je tu především pro pobavení a do školních škamen si ji vezmene spíše jako čtení pod lavici než na ni. Tomu odpovídá i kulišácký vizuál, o který se opět postaral grafik a ilustrátor Miloš Makovský. Oproti prvnímu dílu dostal daleko více prostoru, a tak Cesty modernity ozdobil slušivým komiksem, který je v mnoha momentech přinejmenším stejně zábavný, jako psaní obou dvou autorů.
Když dočítám poslední knihu Jana Civína a Jakuba Chavalky, říkám si, jak ji asi přijal jejich italský přítel Eco. Věřím, že ji dostal expresní poštou ihned poté, co vyšla z tiskárny. Věřím, že tato je již značně umazaná od rajčatového protlaku a že se vznosně povaluje na rodinném stole hned vedle oblíbeného padáku. Cesty modernity jsou výjimkou, co potvrzuje pravidlo. Dokazují, že ne každá kniha sama uplácaná, sama vydaná a sama vyprovázená do světa musí být šunt. Když Cesty modernity zapálíte, jistě poškodíte životní prostředí. Když si je použijete na toaletě, patrně se poškrábete. Zde platí jednoznačné doporučení, knihu je daleko lepší číst.

Psáno pro internetový Kulturně společenský časopis Dobrý adresa www.dobraadresa.cz.

Ruská 192, Praha 10

tel.: 272 736 457

Není li uvedeno jinak, vstup na všechny akce zdarma

1. února 18:00 Předání kroniky Prahy 10 Domu čtení a setkání s archivářem Michalem Ezechelem

Návštěvníci přednášky se seznámí s „Kronikou městské části Prahy 10″. Dozví se, jak taková kronika vzniká, jaké má kapitoly, kde se dá dohledat. V krátkosti bude přiblížena i velmi bohatá historie českého kronikářství.

8. února 18:00 Martin Janeček: Islám včera dnes a zítra

Přednáška a diskuze s českým arabistou a odborníkem na vztahy s muslimským světem Martinem Janečkem, který odešel do Francie v roce 1964 a od roku 1989 žije střídavě v Praze a Paříži. Od roku 1976 až do svého důchodu pracoval na francouzském ministerstvu školství. V roce 2011 mu v nakladatelství Epocha vyšla kniha Islámská rozpínavost: včera, dnes a zítra.

10. února 14:00 Méďa Tulák: Kouzelné rukavičky

Méďa Tulák je klub pro předškolní děti a jejich rodiče. Tentokrát výtvarné tvoření a pohádka pro děti.

15. února 18:00 Čtenářův rádce – detektivky

Nevíte, co číst? Nechte si doporučit. Přijďte si poslechnout povídání o zajímavých detektivních románech, převážně ze severského prostředí. V krátkosti vám představíme 10 knih, které si budete moci ihned vypůjčit. Čtěte na jistotu.

16. února 18:00 Autorské čtení Blanky Bartsch Forstové

Autorka přečte ze své knihy Pražské etudy. Jedná se o soubor básní a autorčiných životních příběhů. Paní Forstová se narodila v Praze a v současnosti žije střídavě v ČR a v Německu.

23. února 18:00 Autorské čtení Martina Ryšavého

Autorské čtení jednoho z nejpřednějších českých prozaiků současnosti, autora dvojdílného románu Cesty na Sibiř, románu Vrač, novely Lesní chodci a zatím poslední knihy Stanice Čtyřsloupový ostrov. Je držitelem dvou Cen Magnesia Litera

a Ceny Josefa Škvoreckého. Martin Ryšavý natočil též deset filmových dokumentů, především z oblasti Sibiře, například Afoňka už nechce pást soby či Medvědí ostrovy.  

 24. února 14:00 Méďa Tulák: O zodpovědném kolíčku

Méďa Tulák je klub pro předškolní děti a jejich rodiče. Dozvíte se, co má společného kolíček a ptáček. Záhadu spolu rozluštíme a dle řešení si i něco pěkného vyrobíme.

29. února 18:00 Rumunský večer

Znáte Rumunsko? Víte, že rumunská literatura je na světové úrovni? Víte, že hlavním hostem veletrhu a festivalu Svět knihy Praha 2012 bude právě Rumunsko? Chcete mít informační náskok? O Rumunsku a rumunské literatuře budou hovořit hosté z Rumunského kulturního institutu v Praze.

Vernisáž na ulici. Punč, Sputnik a hromada lidí.

Stejně jako v minulých letech se i letos odehrává velká část programu Přehlídky animovaného filmu v prostorech Uměleckého centra Konvikt. Občas je ale třeba opustit jeho bytelné zdi a vydat se do olomouckých ulic. Třeba do nedaleké Denisovy. Vedle krámku Kožené věcičky se nachází vitrína, pojmenovaná jednoduše Deniska. Stala se objektem zájmu šikovných kurátorských rukou a v některých ohledech nástupcem Galerie 36 – mobilního výstavního stánku, který několik let fungoval jako galerie v areálu výstaviště Flora. Právě na loňském PAFu se v Galerii 36 uskutečnila poslední vernisáž. Kurátorky Lenka Vítková a Blanka Švédová tehdy předaly prostor Nině Michlovské. Vzhledem k rekonstrukci výstaviště musel stánek opustit své dosavadní místo i kulturní účel. Na to, co se dělo potom, mi odpověděla Nina Michlovská:

Jak jsi se dostala k Vitrínce?

Hledali jsme vhodný výstavní prostor, který by byl finančně dostupný a zároveň v maximální míře přístupný veřejnosti. Po dlouhém hledání jsme našli zanedbanou a nevyužívanou vitrínu v Denisově ulici. Tak jsme si vzali rukavice a pustili se do toho…(smích)

Říkáš „pustili.“ Kdo všechno se o vitrínku stará?

Spolu se mnou ještě Katarína Gatialová a Alexandr Jančík. Poznali jsme se na vernisážích Galerie 36.

Komu vitrínka patří?

Patří k sousednímu obchodu. Majitel byl zpočátku naším zájmem o vitrínu trochu zaskočený. Ale po první vernisáži nabyla jeho představa o našich úmyslech konkrétní podobu. Chodí na vernisáže a doprovodné programy a rád se zapojí i do diskuze s vystavujícími.

Jak se na tento specifický prostor tváří vystavující umělci?

Výstavní prostory ve formě vitrín nejsou ničím neobvyklým. Fungují v Brně, v Praze, v Ústí nad Labem… V Olomouci je ale tento formát nový. Prozatím působí svěže a myslím, že nabízí alternativu ke klasickým kamenným galeriím, kterou jsme tu po skončení Galerie 36 postrádali. Každá z výstav vzniká přímo na míru tomuto prostoru. Jeho hlavní devízou navíc je, že se nachází v centru Olomouce, kudy denně proudí stovky lidí. Samozřejmě má i mnoho negativ a omezení. Ale i ty mohou být pro některé tvůrce výzvou. Také vzhledem k těmto omezením nabízíme každému z vystavujících možnost představit svou tvorbu formou prezentace nebo dialogu s kurátorem a seznámit tak diváka s vlastní prací v širším kontextu.

Ve vitrínce nyní vystavují Anna Balážová a Katarína Hládeková (projekt se jmenuje Nejdřív velké světlo, pak ohromná rána). Jak začala tvá spolupráce s těmito autorkami?

Prosincová výstava probíhá ve spolupráci s Přehlídkou animovaného filmu Olomouc. Anna s Katarínou dlouhodobě spolupracují na přípravě animace Půda, pevná je. Instalace vytvořená pro Vitrínu Deniska je vlastně takovou krátkou zastávkou na jejich společné cestě. Své první výstupy prezentovaly už v létě na mikulovském sympoziu Dílna. Tam sice pracovaly také s prostorovými modely, které ale prezentovaly na fotografiích formou závěsného obrazu. V Olomouci je využívají přímo k prostorové instalaci, kde prostor prohlubují a charakterizují za pomoci světla.

Pro mě osobně jsou navíc velice zajímavé Kataríniny práce s architektonickými prvky, urbanistickými principy, vlastní pamětí a identitou.

Co chystáte na leden?

Na leden připravujeme výstavu Tomáše Moravce. Další program ještě není definitivní. Informace o výstavách, prezentacích i videopřehlídkách se dají prozatím najít na naší stránce na facebooku. Brzy se objeví i na novém webu.

Díky za rozhovor a držím palce Tobě, tvým kolegům i Denisce! (pokračování příště)

Ruská 192, Praha 10

tel.: 272 736 457

Není li uvedeno jinak, vstup na všechny akce zdarma

4. ledna 18:00 Autorské čtení předních českých básníků

Představí se Vít Kremlička (autor básnických sbírek mj. Lodní deník, Tajná cikánská kronika), Ewald Murrer ( mj. Zápisník pana Pinkeho či Nouzové zastavení času) a Róbert Gál, autor několika knížek aforismů (Epigraffiti, Znaky a príznaky, Manipulzácie) a experimentálních próz Na křídlech a Agnomie.
 

10. ledna 18:00 Vernisáž dvou panelů s texty básníka Jaromíra Typlta

Jaromír Typlt nainstaluje a posléze také přečte texty, které na půl roku zapůjčí Domu čtení. Vernisáž bude doprovázena hudbou.

11. ledna 18:00 Linda Štucbartová: Velvyslanci i bez diplomatického pasu

Jedná se o 21 rozhovorů s osobnostmi, které proslavily naši zemi v zahraničí,

jako jsou například: Petra Procházková, Pavel Telička, Šimon Pánek, Dana Bérová,

Ladislav Špaček, Tomio Okamura, Tomáš Sedláček ad. Čtení z knihy za účasti autorky, redaktorů nakladatelství SLON, které knihu vydalo a jejich hostů.

13.ledna 14:00 Méďa Tulák- pravidelný pořad pro rodiče s dětmi

Karkulka, vlk a detektivové- nakreslíme celou pohádku najednou

18. ledna 18:00 Čtenářův rádce – Novinky roku 2011

V rámci tohoto setkání budeme hovořit a diskutovat o nových knihách různých žánrů, které se objevily v minulém roce.

19. ledna 18:00 Nové duchovní směry – Ivan O. Štampach

O novém dění na náboženské scéně bude hovořit filozof, teolog a český religionista Ivan O. Štampach. Večer bude realizován v rámci cyklu Duchovní tradice světa.

25. ledna 18:00 Na procházce s Robertem Walserem

Přední český překladatel, germanista Radovan Charvát představí tvorbu a osobnost jednoho z nejpřednějších švýcarských prozaiků 20.století Roberta Walsera. V průběhu večera zazní texty tohoto prozaika ( autora mnoha děl, např. Pomocník, Jakob van Gunten či Procházka), které budou prokládány komentáři a následně bude promítán švýcarský dokument s českými titulky o životě Roberta Walsera, který bude též Radovanem Charvátem komentován.

27. ledna 14:00 Méďa Tulák- pravidelný pořad pro rodiče s dětmi

Na téma: Čí maminka je nejkrásnější?- zkusíme si koláž

Tomáš Dvořák – spoluautor Archifonu – jako DJ Floex.

Po odstranění technické závady a opětovném usazení diváků v hledišti barokní Kaple Božího těla představili autoři Dan Gregor (Initi) a Tomáš Dvořák (Floex) svůj monumentální hudební nástroj, pojmenovaný příznačně Archifon. Hrou na něj lze totiž rozeznít (hudebně i vizuálně) celou čelní část kaple!

V naprosté tmě a napjatém tichu autoři pomocí zelených teček laserových ukazovátek postupně odhalují taje hry na tento nástroj… Je to vlastně zcela jednoduché: „kdo má ukazovátko, ten si hraje“ (zdaleka tak jednoduché ale není vystát na něj frontu). Baculatí bílí andílci se po zásahu rozsvěcují a zpívají, okenní tabulky mění barvy a vydávají vysoké i hluboké tóny – podle toho, jak je která vysoko nad zemí… Sloupy okolo oltářního obrazu fungují jako fadery mixážního pultu a jejich hlavice umožňují navolit rytmus bicích. Kdo ví, kam namířit, snadno spustí krupobití, rozboří sochu, nebo nechá rozbít okno a navát do kaple spadané listí (byť pouze virtuálně)… Zvuky a ruchy spolu s tóny, rytmem a přirozenou akustikou tvoří úchvatný chór, při kterém se tají dech a naskakuje husí kůže. Archifon je postmoderní aktualizací baroka – i dnešní zhýčkaný a přesycený divák má šanci zakusit to, co zažíval udivený veřící v osmnáctém století. Bouřlivý potlesk budiž tomu dokladem, stejně jako několikery vybité baterky ukazovátek denně – instalace totiž zůstává otevřená po zbytek festivalu, aby si ji mohl vyzkoušet opravdu každý.

Když odcházíme ze slavnostního zahájení a představení Archifonu, nevím, jestli ve mně víc plesá muzikant, výtvarník nebo učitel. Vím ale jistě, že jsem se stal svědkem něčeho výjimečného a že tenhle zážitek jen tak něco netrumfne. (pokračování)

Zleva: hlavní dramaturg Martin Mazanec, ředitel festivalu Alexandr Jančik a dramaturg Jiří Němec.

Třeba to, že PAF se původně měl konat v Jihlavě. Což by pro mne osobně bylo příjemné, olomoučtí jsou ale pochopitelně rádi za Olomouc. Také jsme podnikli nácvik „evakuace“ kaple a byli nuceni opustit pracně vybojovaná místa… Výpadek proudu totiž dočasně vyřadil z provozu chystané překvapení a tak bylo třeba využít čas… Nuže, prohlédli jsme si alespoň instalaci Richarda Loskota Mezi vším a ničím v atriu konviktu a byli svědky názorné demonstrace (ne)funkčních svítících triček z dílny tohoto původem libereckého, nyní převážně ústeckého autora. Netrvalo dlouho a seděli jsme opět na svých místech v barokní kapli, naplněné napjatým očekáváním. Na programu byl totiž Archifon! (pokračování)

Zpět k sekcím: pro letošní PAF jsou stěžejní celkem tři… Holci a kluky v animaci poukazují na genderové aspekty v animovaném filmu. Světlo a tma živé animace mapují netradiční přístupy k animaci – práci se světlem, jeho blikáním, mihotáním, konstruováním prostorů, ve kterých je promítáno… Tu třetí jsem již zmínil a byla mi inspirací při volbě obrazového doprovodu k textům na blogu. Ze špatných fotek z malého kompaktního fotoaparátu dělám (doufám) o něco méně špatné kresby. Ti, kteří věří, že fotografie je jediným objektivním záznamem reality, se však nemusí bát – dočkají se postupně i klasických snímků! (pokračování příště)

Vstříc třem krásným zítřkům

Před rokem jsme tu byli s Nelly Wernischovou (rubrika film) a na vystoupení Alva Nota dorazil i Ondra Kamenický (rubrika hudba). Letos jsem tu za H_aluzi sám, rubriku žádnou nevedu a taky mám horší foťák, než vloni. A tak by se mohlo zdát, že z programu stihnu houby, nafotím kulový a o erudovanosti reportu bude jistých pochyb. Uvidíme. Působí zde totiž i pozitivní faktory – třeba to, že jsem nocleh v tělocvičně vyměnil za penzion (ačkoli si nejsem úplně jist, zda tam v noci trefím). Na penzionu je televize, houpací křeslo a na posteli leží bible. Inspirativní zázemí. Mnohem inspirativnější je ale konvikt, ve kterém se tradičně koná většina PAFu. Kdo o konviktu ještě neslyšel, ať se radši ani nepídí… Je to prostor, který způsobuje samovolné slintání – těžko by si studenti humanitních oborů mohli přát důstojnější a skvostnější studijní prostředí. Řekněme, že je to takový protipól k panelákovitému a industriálnímu Ústí, snad tu za ty čtyři dny srovnám hladiny pomyslného urbanistického Jin a Jang na rok dopředu. (pokračování)