Čas od času dostane někdo nápad přitáhnout pozornost a upozornit na sebe. Oblíbené jsou zejména soutěže. Prim hraje televize, pak rádio Impuls a v těsném závěsu za nimi redakce duchaplných, pestrobarevných časopisů. Serioznější periodika zatím pokulhávala.

Až loni před vánocemi mělo takové vnuknutí i jisté brněnské nakladatelství. Proč by ne. Vyhlásili tedy „vánoční soutěž se starým kaprem“. V podmínkách soutěže stálo:

„Vážení milovníci literatury, chcete-li na Vánoce potěšit své blízké dobrou knihou s autogramem, zúčastněte se naší soutěže o 10 knih Plachý milionář přichází. Stačí správně a rychle odpovědět na otázku o kaprovi.

Víte, že kapr je překvapivě dlouhověký tvor? Kdyby nebyl v mládí vyloven a sněden, mohl by žít i tak dlouho jako naši spisovatelé. Zkuste odhadnout, kolika let se tato ryba může dožít. Tedy: Jaký bývá uváděn maximální věk kapra obecného? Napovíme, že nejstarší kapři pamatují ještě intervenci vojsk Varšavské smlouvy do Československa.“ (www.martinreiner.cz)

„Jářku,“ řekl jsem si, „lehká otázka, snadná výhra.“ Tak jsem jim napsal:

„Vaše vánoční soutěž se starým kaprem je špatný marketingový trik, protože na vaši otázku lze sice správně odpovědět, nikoliv však rychle, jelikož otázka je těžká i pro rybáře, natož pak čtenáře. Kromě toho záměrně uvádíte zcestnou nápovědu, která vážené milovníky literatury zavádí do slepé uličky. Žádný československý kapr si totiž nemůže pamatovat intervenci vojsk Varšavské smlouvy z 21. srpna 1968, protože ani jedna z okupačních armád nepoužila námořnictvo ani ponorkové loďstvo.

Rovněž poznámka o tom, že kapr by mohl žít i tak dlouho, jako naši spisovatelé, není nic jiného než klička. Neuvádíte totiž jací spisovatelé, respektive kteří spisovatelé. Dobří nebo špatní? Živí nebo mrtví? Jen namátkou Wolker,Vrchlický, Zápotocký, či Viewegh, Reiner a Ohnisko. Poslední tři je ta druhá kategorie. Zařazení dobrý-špatný se táhne napříč celým spektrem živých i mrtvých.

Z uvedených důvodů se domnívám, že vaše soutěž není vůči čtenářům příliš korektní. A skutečnost, že vánoční tradice velí sežrat kapra, který je vlajkovou lodí mnohasetletého českého rybníkářství, tak z pohledu této české ryby je vánoční soutěž až morbidní. Předpokládám, že kvůli upřímnosti a pravdivosti mé odpovědi na soutěžní otázku, dobrou knihu s autogramem autora nevyhraji (ostatně tak to v Čechách chodí). Spokojím se tedy se špatnou knihou bez autogramu, za což vám předem děkuji.  Knihu bych dal pod stromek našemu starostovi. Tím bych na Vánoce potěšil i své známé. A to je důvod, proč jsem se soutěže zúčastnil. Přeji hezké a veselé Vánoce.“

Jak rychle jsem to odeslal, tak rychle jsem na to zapomněl. Až přišla odpověď:

„Vážený pane Leopolde, děkujeme za originální komentář k naší soutěži. Maximální věk kapra obecného odborníci odhadují na 40-50 let. Ačkoliv tato cifra ve Vaší odpovědi nepadla, uznáváme, že Váš příspěvek je v jiném ohledu natolik důkladným rozborem zadaného problému, že jsme svolni udělit Vám vypsanou odměnu. Budete-li tedy mít zájem, napište nám prosím adresu, na kterou je možno knihu zaslat. Vzhledem k datu však nejsme schopni zaručit, že výhru bude možno položit pod vánoční stromek. Ještě jednou děkujeme za Vaši přízeň a rovněž Vám přejeme klidné Vánoce.“

Nerad kupuji zajíce v pytli, natož kapra. Ale co jsem měl dělat? Nezbývalo, než poděkovat:

„Jsem rád, že jste k mé odpovědi na soutěžní otázku takto přistoupili. Chtěl jsem otestovat smysl pro humor a nadsázku u vás v redakci. Obstáli jste na výbornou. Samozřejmě knihu rád přijmu a vůbec nevadí, nebude-li ležet pod stromečkem. S napětím budu očekávat váš dárek. Těším se i na nové knihy z vašeho nakladatelství, sem tam si koupím nějakou poezii. Přeji krásné sváteční dny Vám i Vašim kolegům.“

A skutečně. Dva dny před štědrým dnem kniha i s podpisem Martina Reinera dorazila. Ještě než jsem zabil, usmažil a snědl vlajkovou loď českých rybníkářů, měl jsem knihu přečtenou. Na to, že byla zadarmo, je bezvadná. Starosta nic nedostane. Ostatně, ani by se to nehodilo, když ten podpis je pro mne. Ještě by se chlubil kaprem s cizím peřím. Hezky jsem ji zabalil a pietně uložil pod stromeček. Při rozbalování dárků jsem na zvídavou otázku svých synů od koho ji mám, blahosklonně a s pýchou přiškrceným hlasem odpovídal: „Od Martina, neumíte číst?“

„Tak přátelé,“ (mohu-li si to oslovení dovolit), „vánoce jsou na krku, bude nějaká soutěž? Třeba tentokrát vyhraji knihu i s věnováním.“

Hezké vánoce.