Se svolením obou autorů publikujeme jejich e-mailovou korespondenci a doufáme, že přispěje k diskusi.
Jan Kubíček:
Falešná poezie existuje.
Pálení knih je atraktivní i žádoucí.
Jan Těsnohlídek je „hlas generace „.
Věci je potřeba pitvat.
Nejvyšší čas se k tomu všemu vyjádřit!
(citace z diskuze na facebookové stránce Jana Těsnohlídka ml.)
Jaromír Typlt:
Tak takhle to je?
(Měli bychom si asi vyjasnit, kdo kde stojí.)
J. T.
Jan Kubíček:
Zdravím Jaromíre.
Co se týče vašeho osobního sporu, nejsem na žádné straně, je mi to šumák. Jde mi o Poezii.
Co se týče Rasistické poezie a reakce nositelů ceny Jiřího Ortena, stojím na straně Těsnohlídka, to už jsem ale vyjasnil před časem v článku Co můžeme chtít od angažované poezie?
Co se umění týče, tvrdím, že je třeba ho zrušit. Poezie musí zemřít, aby se znovu zrodila jako Fénix ze svého popela.
Věřím v nadcházející esteticko-politickou revoluci a v aktuálnost avantgardních projektů. Jestliže v aktuální knize Česká poezie v postmoderní situaci od Karla Pioreckého čtu, že imaginativní proud poezie v 90. letech přijal avantgardní estetiku, ale odvrhl avantgardní ideologii, říkám, že nyní je třeba přijmout avantgardní ideologii a odvrhnout avantgardní estetiku.
Poezie buď bude trapná, nebo nebude vůbec (Ivo Vodseďálek). Z toho vyvozuji: Revoluce buď bude trapná, nebo nebude vůbec.
Sorry, věrnost věci mě nutí být radikální, být antiumělcem a sémiotickým teroristou, opovrhovat uměním a opěvovat kýč. Mým cílem je dekonstrukce a kolonizace spektáklu. Ze široce teoreticky a koncepčně podložených důvodů hájím Těsnohlídka, ačkoliv vím, že má spoustu nepěkných vlastností a že většinou vůbec neví, co dělá.
Svoje stanoviska budu nyní postupně vyjasňovat na stránkách Tvaru, už v příštím čísle mi vyjde text Kritika literární kritiky. Jinak každým dnem očekávám na http://logrmagazin.cz/ zveřejnění mojí recenze na Rakovinu. Z ní, myslím, jasně poznáš, že můj vztah k Těsnohlídkovi rozhodně není nekriticky adorativní.
Není v tom rozhodně nic osobního, respektuju tvoje díla, zvláště Sršivého sterše mám velmi rád, stejně jako Ursonátu.
Srdečně
J. K.
Jaromír Typlt:
Přeju příjemné ztroskotání s avantgardní ideologií, která nikdy nebyla k ničemu.
Přeju přijemné ztroskotání s Těsnohlídkem, který je dokonce ještě větším omylem než avantgardní ideologie.
Doba se změnila, v generaci, která se teď hlásí, je vás zjevně víc ochotných znovu sednout na vějičku nějakým příštím Vedoucím rolím a Vůdcům.
Já za sebe jasně říkám, že s revolucemi v žádné podobě nechci nic mít. Dokonce ani, když chtějí být trapné.
Mám už naštěstí věk na to, abych byl přesvědčený kontrarevolucionář.
Ale když už chceme být „straničtí“, buďme „straničtí“ alespoň v tom, co se nás přímo týká.
Vyjádřil jsi sympatie k akci, při které spálil Těsnohlídek moji knížku. Stojíš tedy na jiné straně a měl bys to říct jednoznačně, zpříma a nahlas.
Nevidím ŽÁDNOU MOŽNOST, jak by se daly smířit světy moje a Těsnohlídkovy.
Přinejmenším pokud jde o mne, budeš se muset rozhodnout.
Jaromír Typlt
Jan Kubíček
Mluvíš o příští Vedoucích rolích a Vůdcích. Na to odpovídám jedním z hesel Situacionistické internacionály: “We will not lead, we will only detonate.”
Ano, tvoje generace má kontrarevolucionářství bohužel dáno, z naprosto pochopitelných historických důvodů. Zjistil jsem totiž, že Těsnohlídkův verš „Narodili jsme se moc brzo,“ patří právě tvojí generaci, ačkoliv ve chvíli, kdy jsem větu četl poprvé, jsem ji vnímal jako přesné vyjádření problému generace mojí.
Tvoje uvažování „světy moje a Těsnohlídkovy“, ona „stranickost“, je poznamenáno totalitním myšlením, které dělí svět ve dví a na němž ztroskotaly všechny revoluce. Popsal to dokonale Petr Fidelius ve stati O totalitním myšlení. Já totalitní myšlení ale odmítám, proto se odmítám přiklonit na stranu tvého nebo Těsnohlídkova světa.
Z revoluční perspektivy je váš spor žabomyší válkou, protože zůstává na rovině ad personam. Já nevylučuju nikoho, Kalousek nebo Klaus se mohou stát skvělými revolucionáři. Není žádné my versus oni. Je jenom my versus ono. Tím „ono“ je systém, který vysává člověka z každého z nás, od bezdomovce po miliardáře.
Pálení knihy je zbytečně okázalé a staromódní gesto, stejně jako „Zapalte muzea a shoďte Dostojevského a Puškina pod parní válec,“ a je mi líto, že byla spálena zrovna tvoje kniha, ale umění se stalo institiucí a proti institucím je třeba bojovat, proto je umění jedním z největších nepřátel revoluce. Uzurpuje si dominanci estetické funkce pro sebe. Estetická funkce činí skutečnost znakovou, tedy viditelnou a čitelnou. Proto je třeba zrušit umění, aby se estetická funkce rozšířila na neuměleckou skutečnost.
Kromě těchto provokativních (ale potřebných) teoretických deklamací, ovšem mohu říci i to, že umění jako něco hezkého, do čeho se člověk chodí schovat (básničky), je potřeba také, ale v čase revoluční přeměny je třeba ho dát do závorky. Já tudíž tvoje knihy pálit nebudu a budu je i číst.
A co vůbec znamená tvoje kontrarevolucionářství? Podporu globálnímu kapitalismu?
S pozdravem
J.K.
Jan Kubíček
Ok, Jaromíre, cítím určitou ambivalenci a neupřímnost mého předchozího mailu. Vyjasněme si to tedy. Přesněji: vyjasněme si to jako herní situaci.
Tedy:
Z radikálně revoluční perspektivy (a to je moje herní pozice) je tvoje psané umění lartpourlartistní intelektuálství pro elity. Jako takové je jedním z pilířů stávajícího řádu a nezashlouží si než opovržení a být páleno na náměstích. Těším se velice na případné literární polemiky a jiné offenzivy.
Toto vše nám ovšem nebrání podat si při setkání ruce a dát si spolu pivo.
Revoluce buď bude totální, nebo nebude vůbec, říká se. Revoluce tedy nutně obsahuje totalitní (totální) jednání, ne však nutně totalitní myšlení. Oním řešením, jak odlehčit revoluci, je pojímat ji jako hru. Doufám, že si hezky zahrajeme.
J.K.
Jaromír Typlt:
No, to je taková pitomost, že jsem to hned dal na svůj blog:
http://www.typlt.cz/index.php?content=blog. Zatím bez uvedené Tvého jména, ale to se dá napravit, pokud o to budeš stát. Že bude nová generace až tak ÚCHYLNÁ, to jsem opravdu nepředpokládal.
Krom toho jsem Tvůj dopis přeposlal několika dalším, což je asi přesně to, co sis přál. POPULARITA. Já totiž vidím jednu jedinou skutečnou motivaci celého Tvého „myšlení“:
Hledáš jen způsob, jak být NĚJAK zajímavej.
A protože soutěž je v dnešním světě opravdu těžká, našel sis největší hovadinu, o kterou už dlouho nikdo nechtěl zakopnout, a zkoušíš si z ní udělat image.
Přesně jako ty revolucionářky z Kunderových románů: zaníceně hlásají vražedné ideje, ale hlavně přemýšlejí o tom, jestli jim revoluce SLUŠÍ.
Skoro si to zkoušejí před zrcadlem. Jsi taková mladá revolucionářka, popis na Tebe přesně sedí.
TJF
Jan Kubíček:
Very nice! Jen tak dál! Ještě si asi úplně nepochopil smysl hry, ale hraješ ji velice dobře! Díky!
Přeposílání ani zveřejňování mi nevadí, naopak, revoluce potřebuje reklamu. Mé jméno neuváděj, je to zbytečné a já o popularitu nestojím. Jen bych tě poprosil o dodržení citační etiky, tzn. toto vyjádření ji rozhodně nedodržuje: „Prý jde o nějakou hru, která by mohla prospět návratu aparátčíků, stranických funkcionářů a politicky angažovaných častuškářů.“ Částice „prý“ v podstatě uvozuje nepřímou řeč, tzn. že mi vkládáš do úst něco, co jsem neřekl.
Na oplátku si žádám právo publkovat některé tvoje herní repliky na svém facebooku, anonymně, jsou to perly, které za to stojí. Vzhledem k tomu, že tys mě citoval jako první, beru to tak, že tvůj souhlas k tomu už nepotřebuju.
Jinak: nepodceňuj hru: „We demand plays with great seriousness,“ je další z hesel Situacionistické internacionály. Tenhle citát bys mohl zveřejnit na svém bloku.
S pozdravem
JK
Proti kritikovi Vaníčkova typu, který neustále přezkoumává svoje dosavadní poznatky a koriguje je podle postupujícího poznání a proměňující se skutečnosti zde stojí kritik Typltova typu, který se nemýlí nikdy a jehož pravda je pravdou jednou provždy. Který z nich se bude realitě přibližovat a který vzdalovat?
A Jakube, kde jsi označil Kellera za básníka? To mě zajímá. Zapsal jsem si totiž sám před několika měsíci „Miroslav Kalousek, největší žijící básník…“
Jestli to nevisí někde na netu, tak mi to, prosím, hoď do mailu. Díky.
No, už to vypadalo, že se konečně bude diskutovat k tématu, než to zase Jaromír Typlt otočil naruby. — Co je na tom, že se z marxisty stane islamista, třebas i fundamentální? Já se jako marxista nenarodil a nevím, proč bych měl jako marxista zemřít. Věrnost ideji se samozřejmě cení, je ale k smíchu si myslet, že uznat omyl (v tomto případě nadsázku) je prohřeškem proti… proti čemu? Proti obrazu totálně uceleného génia, kterého si JT zkonstruoval a teď jej projikuje do každého, kdo se rozhodne napsat dva odstavce textu?
Hloupej Honza.
http://www.youtube.com/watch?v=sDdieo7MFfA&feature=related
Ano, a teď kterému pojetí poezie je ukázka bližší, královsko-typltovskému, nebo angažovanému? Nemyslím teď v slovech, ale v celkovém patosu, dikci, výrazu, mimice – hle, poezie!
Nerad se připomínám, pane Kubíčku, ale tuším, že jste mi ještě nezodpověděl na mé tři položené otázky. Sice chápu, že máte rád věci „otevřené“, a že ne vždy má člověk čas ( obzvlášť, když je v takovém myšlenkovém rozletu jaku Vy ), ale když už jste se tak svižně pustil do otvírání „nových“ diskurzů a východisek, nerad bych nabyl dojmu, že celá ta diskuse byla jen chytristickým plácnutí do vody. To jistě pochopíte. Tak znovu přikládám mé tři, jistě triviální otázky:
1)Jak by měla vypadat esteticko-politická revoluce o které píše Jan Kubíček?
2)Za“stranické“ myšlení přisuzované Jaromíru Typltovi může to, že žil v totalitním režimu nebo to, že dualistické myšlení se vyhýbá jen jogínům, fenomenologům nebo holistickým šťastlivcům?
3)Jan Kubíček píše bez bližšího vysvětlení požadavek čeho je třeba: „Umění se stalo institiucí a proti institucím je třeba bojovat, proto je umění jedním z největších nepřátel revoluce. Uzurpuje si dominanci estetické funkce pro sebe. Estetická funkce činí skutečnost znakovou, tedy viditelnou a čitelnou. Proto je třeba zrušit umění, aby se estetická funkce rozšířila na neuměleckou skutečnost.“ Je dobře zrušené umění například Zvrhlé umění? Sorela? A umění bez instituciálnosti: dětská kresba nebo primitivní umění? Rozšířil grafik Vladimír Boudník „neuměleckou skutečnost“?
Máte pravdu, opravdu toho času nemám moc, neboť práce je spoustu. Vaše otázky ale vyžadují rozsáhlejší odpovědi, možná na ně odpovím samostatným článkem, poprosil bych vás zatím o strpení.
Jen stručně k otázce dva: Stranické myšlení je legitimní, vyzdvihl ho ve svém článku o generaci Jakub Vaníček, k užitečnosti takového stranictví se přikláním. Nařkl jsem však Jaromíra z myšlení totalitního. To není dáno osobní historií, ale argumentací, rétorikou, diskurzem. Jaromírův diskurz odpovídá současnému mediálně-politickému diskurzu, kterému jsem věnoval před časem tři články na DR:
http://www.denikreferendum.cz/autor/367-jan-kubicek
(Jsou to ty nejspodnější tři)
Dnes tam vidím určité nepřesnosti, jako popis myšlenkového mechanismu je to však stále platné.
Momentálně mám rozepsanou rozsáhlejší studii o antikomunistickém diskurzu, chtěl bych tam vložit i kapitolu o diskurzu proti angažované poezii a nastínit základní paralely.
Jinak ještě odpověď na poslední otázku: ano, Boudník je dalším z mých velkých inspirátorů, a skutečně tvořil v duchu mého rozšíření estetické funkce, jen je to trochu jinak, než je formulováno ve vaší otázce.
No, přiznám se, že už tomu nerozumím ani za mák…Měl byste si přeci jen asi odpočinout.
http://www.youtube.com/watch?v=AxpY6Rfhtpg&feature=results_main&playnext=1&list=PL0C25B04D49B82504
Kritik, „který neustále přezkoumává svoje dosavadní poznatky a koriguje je podle postupujícího poznání a proměňující se skutečnosti“ (Kubíček o Vaníčkovi), by měl především umět poctivě a nezaujatě číst.
Mýlit se na základě své vyvíjející se čtenářské zkušenosti. Jednoduše: nezanedbávat základy „řemesla“.
A ne se jako Vaníček veřejně dovolávat omluvy pro to, že vlastně nepozná dobrou báseň – že vůbec neví, podle čeho se to dá poznat -, a chtít být tzv. kritikem jen na základě nějakých dost sporných teoretických konstruktů.
Jsem celkem ochoten připustit, že můj pohled je do jisté míry zastřen systémem, ve kterém dnes všichni žijeme.
Ale jen proto si nenechám věšet bulíky na nos od těch, kdo o věcech nemají ani šajnu.
Protože je zdejší diskuse často převáděna do osobní roviny, kdo co zažil nebo nezažil a jak ho to ovlivnilo, přidám se v podobném duchu. Narodila jsem se v roce 1987, nepamatuji si minulý režim a nic takového bych zažít nechtěla, jsem proti jakémukoli totalitarismu, ale i proti globálnímu kapitalismu, rozhodně nejsem nijak konzervativní, mám ráda divné i kýčovité, podezřelé alternativní projekty, přesto do „Těsnohlídkovy generace“ patřím jen podle data narození. Z diskutujících mi nejvíc mluví z duše Martin Langer.
Četla jsem Rakovinu. A upřímně, pane Kubíčku, to má být podle Vás součást té velké revoluce, která přinese změny i do umění, která pomůže zničit poezii, aby se „znovu zrodila jako Fénix ze svého popela“? Podle mě je totiž Těsnohlídkova tvorba přímým produktem své doby, odrazem systému, který chcete bořit. Bere si dílčí témata z naší společnosti a při uvažování nad nimi ukazuje hloubku a vhled do problému, jaké bych čekala od průměrného diváka zpráv na TV Nova (v případě vztahových otázek pak diváka Rodinných pout). Je to ploché a prázdné přesně jako myšlení a tvorba velké části jeho vrstevníků, kterým bude jistě vyhovovat i heslovitost a srozumitelnost (či primitivnost, chcete-li) jeho jazyka. Přece jen mladí lidé dnes čím dál méně rozumí textům, neumí se vyjadřovat, nečtou… Takové prostředí muselo dřív nebo později stvořit nějakou „těsnohlídkovštinu“, nějakého jednoduchého rebela, jehož rebélie při bližším pohledu vlastně žádnou rebélií není (a Těsnohlídek přece nechce revoltovat, on se na životní i společenskou bezradnost dívá proto, aby se s ní smířil, protože s tím přece „nejde nic dělat“ – viz rozhovor pro Literární noviny ze 14. 6. 2010). Z tohoto hlediska pro mě Těsnohlídek představuje naprostý mainstream, navíc institucionálně potvrzený okamžikem, kdy mu na hlavu dali vavříny Ceny Jiřího Ortena.
Má-li tedy přijít nějaká proměna estetična, doufám, že to bude právě odklon od takovéhoto způsobu psaní, který neboří staré hodnoty, ty už jsou rozbořené dávno, jen žádné nové nepřináší – a to ani obsahově, ani formálně.
A právě toho, že je Těsnohlídkova poezie „přímým produktem své doby, odrazem systému“ si na ní cením, právě proto vypovídá o současné době. Důvod, ze kterého ho vyzdvihuju, není obsahová nebo formální originalita, ale to, že zaujímá místo, z nějž se poezie dobrovolně před desítkami let stáhla. Vyjadřuje v poezii něco, co poezie již dlouho nevyjadřuje. Nerezignovala na sdělení. Těsnohlídek není originální, je jen první. Zmiňujete plochost jeho myšlení, ale on není myslitel, je básník.
Jinak k „systému, který chceme bořit“ řeknu následující.
Slavoj Žižek neustále zdůrazňuje subverzivní význam Haškova Švejka. Švejk není proti systému, naopak, důsledně se s ním identifikuje, doslovně plní jeho příkazy. Tím ale odhaluje absurditu systému pronikavěji než sebepronikavější kritika. Myslím si, že neúčinnost současné kritiky systému je v tom, že se staví proti, morálně se nad něj vyvyšuje, tudíž vlastně stojí mimo něj. Mně jde o pravý opak: do systému se plně ponořit, rozežrat ho zevnitř, zlikvidovat ho jeho vlastními zbraněmi. Myslím, že je to jediná cesta:
CHCEŠ-LI BÝTI KOMUNISTOU, MUSÍŠ BÝT NEJPRVE DOBRÝM KAPITALISTOU.
Vím, že pravděpodobně bude následovat další vlna výsměchu, ale nikomu to nezazlívám. Nelze to pojmout logicky, je potřeba učinit jakýsi skok, obrat, myšlenkový zkrat. Jde tady o radikální změnu dosavadního estetického paradigmatu, proto jsou nepochopení, odmítání a výsměch pochopitelné. Dostává se mi jich i od nejbližších přátel, ale nezazlívám jim to.
Všiml jsem si, že mi v jednom z předchozích komentářů vypadlo slovíčko, proto asi Martin Langer neporozuměl. Tedy jasněji: Současný diskurz proti angažované poezii používá stejné strategie jako současný antikomunistický diskurz, např.
strategii vylučování: Toto není demokratické (protože to zavání komunismem) x Toto není poezie.
nebo: Kdo kritizuje kapitalismus, automaticky usiluje o návrat do starého režimu. Jaromír Typlt mě přirovnal k Ladislavu Štollovi, to je stejný mechanismus jako když se Jiří Paroubek přirovnává ke komunistickému papaláši.
Pane Kubíčku (Honzo? Ať nejsme tak formální?), na tom, že Těsnohlídek přímo vyvěrá z dnešní doby, není nic hodného obdivu. Není to jeho záměr a nejspíš o tom nemá potuchy. Maximálně to může být zajímavý studijní materiál pro budoucí sociology, historiky a další, kteří mohou vzít Rakovinu do ruky jako zhmotněný důkaz dobového úpadku. Tato poezie (nebo „poezie“?) ovšem o své době nevypovídá tím, že by ji nějak uchopovala, jen s ní sdílí naprostou bezduchost ve smyslu „pitomá doba produkuje pitomosti“. Nic víc v tom není. Žádné sdělení autora, žádné vstupování dovnitř a rozežírání systému; bylo by to pěkné, ale myslím, že si do Těsnohlídkovy tvorby projektujete víc, než nabízí. Ovšem, jen samotná existence této knihy – že byla napsána, vydána a sebrala nám už tolik času v diskuzích – nám něco říká, a sice že jsme na tom opravdu zle.
Máte pravdu, básník není myslitel. Ale zároveň musí být víc než jen pozorovatel (v tomto případě navíc pozorovatel průměrný, až omezený). Poezii dělá poezií ono nepojmenovatelné cosi, co pronikne hlouběji pod povrch, po kterém Těsnohlídek neustále klouže, často efektně, ale to z jeho díla ještě poezii nedělá. Leda tak působivě vykalkulovaný pamflet, který rezignoval na jakoukoli autorskou autenticitu a za kterým je čiré duševní vzduchoprázdno. O společnosti, o světě to ve skutečnosti neříká vůbec nic. Rozdíl mezi Těsnohlídkovými výtvory a poezií by se dal přirovnat k rozdílu mezi turistickou fotkou, kterou si udělá skupinka Japonců před Pražským hradem, a uměleckou fotografií třeba od Sudka. Hádejte, co z těch dvou poví o Praze víc.
Udělám takový malý experiment a podělím se s Tebou o zážitek. Včera ráno jsem viděla skupinu rumunských žebráků, kteří si udělali ležení před bankou i s dětmi a psy. Vyhodí je, když banka otvírá, jdou někam žebrat a večer se zase vrátí na stejné místo. Dobře, co kdybych to teď rozstrkala do veršů?
Ráno
sedí před bankou
kolem deky a psi a
zdrogované děti
- pláč kazí kšefty -
za chvíli
banka otevře a přihrnou se
muži s aktovkami
za chvíli
půjdou do rachoty s harmonikou
a plastovým kelímkem
německá turistka jim tam hodí cent
nebo radši dva
ať na sebe může být pyšná
Výborně, stálo mě to třicet vteřin mého času. A teď bych mohla napsat třeba – no třeba něco o islámu. Připadá Ti to jako poezie? Mně ne. Ale mám pocit, že takovým způsobem Těsnohlídek tvoří, a trochu mě to děsí.
Je mi popravdě jedno, že není originální. To není to nejdůležitější. Vadí mi, že je špatný básník. A jestli se má sešikovat nová generace autorů píšících angažovanou poezii, je to jen dobře a je to potřeba, ale proboha, nedělejme to pod Těsnohlídkovým praporem. Tak blbý vzor si snad nezaslouží ani tahle blbá doba.
A omlouvám se za to schizofrenní střídavé vykání a tykání v minulém příspěvku, už jsem asi vážně unavená.
Pro Alici Hekrálovou: už jsem si tu připadal hodně, ale hodně opuštěný, a vyčítal jsem si, že jsem se do tak zoufalého „rudého koutku“ vůbec nechal zatáhnout. Jsem proto vděčný za každé slovo, které jste napsala. Bludů už tady bylo dost, konečně někdo přišel s přesnými postřehy. Díky za to!
Jaromíre, nechci být sebestředně vztahovačnej, ale patrně jsi nepostřehl, že taktéž u zakládání „neo-rudé buňky“ neasistuji. I když rozumím tomu nezměrnýmu zoufalství, který tenhle spektákl může nabízet. Každopádně bych chtěl poznamenat, že děkuju VŠEM zúčastněným, protože člověk by měl alespoň trošku vědět co ho čeká, že jo? A v tom smyslu není nic poučnějšího, než poznat myšlenky „dychtivých mozků dneška“. Takže děkuji za jakékoliv postřehy.
Alice! Díky za nabídku tykání. To je skutečně zajímavý experiment. Zkusím reagovat:
Na skleněné větvi
mrakopták
bouřka stínů
dáví višňový sad
přijď
a usedni
Stálo mě to třicet vteřin mého času. Položím stejnou otázku jako ty: Připadá ti to jako poezie? Ale můžeme zkusit i jinou otázku: Co je víc poezie, to cos napsala ty nebo já? Nevím. Podle mě je to špatná otázka. Zkusím další: Ve kterém z těch dvou textů nacházíš větší smysl, který o něčem vypovídá, který něco sděluje? Tady je moje odpověď jasná: ten tvůj.
A když už jsme u těch experimentů, dodám ještě jeden. Bezprostřední inspirací je Vodseďálkova báseň Jsem malý mrzáček ze Sovětského svazu. Kdo rozpozná metodu, jakou báseň vznikla, má bod!
Přiznávám se
Narodil jsem se v ÚCHYLNÉ generaci.
Jde mi hlavně o POPULARITU
a snažím se být NĚJAK zajímavej.
Ale protože SOUTĚŽ je v dnešním světě opravdu těžká,
našel jsem si největší HOVADINU,
o kterou už dlouho nikdo nechtěl zakopnout,
a zkouším si z ní udělat IMAGE:
dělám REVOLUCI.
Abych se odlišil,
říkám jí TRAPNÁ.
Jsem jako revolucionářka
z Kunderových románů:
zaníceně hlásám
VRAŽEDNÉ IDEJE,
ale hlavně přemýšlím o tom,
jestli mi revoluce SLUŠÍ.
Skoro si to i zkouším před ZRCADLEM.
Rozhodl jsem se být ANGAŽOVANÝ:
dnes POVINNÉ protestování, POVINNÉ proklínání,
zítra POVINNÉ velebení,
pozítří POVINNÉ oslavy revolučních výročí…
Počítám i s tím,
že v budoucnu budu látat ÓDY na Vítězný únor.
Proto jsou mými BÁSNICKÝMI VZORY
Václav Hons, Josef Peterka, Karel Sýs.
Nezažil jsem KOMUNISMUS,
ale rád bych si ozkoušel,
co tolika lidem prokazatelně zmršilo život.
Proto se vehementně dožaduji toho,
aby se vrátily HNUSY,
jejichž HNUSNOST jsem sám neprožil.
Tím myslím BOLŠEVICKÉ nadřazování
„FUNKCE APELATIVNÍ“ nad „FUNKCI ESTETICKOU“.
Můj požadavek je rázu ÚŘEDNÍHO,
tedy požadavek
ze všech požadavků
NEJODPORNĚJŠÍ a NEJNEBEZPEČNĚJŠÍ:
vycucal jsem si ho z prstu
jakožto ČLOVĚK,
který o tvorbě spíš někde slyšel,
než aby opravdu sám riskoval,
ale zato by ji hrozně rád „odborně“ usměrňoval a dirigoval.
Proto jsou mými KRITICKÝMI VZORY
Andrej Ždanov, Ladislav Štoll nebo Vítězslav Rzounek.
Z těchto důvodů jsem na blogu H_aluze založil
RUDÝ KOUTEK.
Honzo, asi jsme si úplně neporozuměli – já obhajuju hlavně autenticitu básnického vyjádření. Samozřejmě se nebudu stavět ani na stranu „rádobypoezie“, která se pečlivě halí do tolika slupek laciné metaforiky, až čtenář neprohlédne, že pod tím není nic, že to vlastně nic neznamená. Těsnohlídek sice nemá lacinou metaforiku, protože nemá žádnou, ale podle mě taky nic nesděluje. Nic, co neznáme ze zpráv. Nebo Tobě vážně přijde, že svou tvorbou upozorňuje na něco důležitého, že někde trefuje hřebíček na hlavičku? Že snad i podrývá systém? Já mám naopak pocit, že si bere různé společenské nešvárky, kterými – stejně jako v těch zprávách pro masovou veřejnost – se odvádí pozornost od skutečných problémů. Co se týče Tvé druhé básně, hádám, že mám bod. Ale tuším, že tady se Tvůj spor s Typltem dostal už do roviny příliš osobní a nemám chuť se k tomu vyjadřovat. Podle mě celá tahle diskuzní linie sem vůbec nepatří.
Jaromíre, možná je to trapné a malicherné, ale prosím, nekomol mi jméno (je nás v Čechách tak málo, že si musíme hlídat každou hlásku).
Alice, děkuji Vám za rychlo-ukázku „těsnohlídkovštiny“…Mohla by posloužit jako jednoduchý „návod k upotřebení“ pro všechny kdo chtějí jít cestou „angažované a veršované rychlopublicistiky“. Přesto by ale všem mělo být jasné, že k něčemu takovému potřebuji základní výbavu tj.:
1) Nikdy se necítit zaskočen a bezmyšlenkovitě, zato „kontroverzně“, plácat co mi slina na jazyk přinese, asi tak jako odpověděl Těsnohlídek v Máchovské Anketě LN na zadání: „A teď mu krátce řekněte, co znamená pro Vás osobně.“ Odpověď tehdy zněla: „Máj je po jazykové stránce je rozhodně ceněníhodný i po tak dlouhé době. Obsahem a formou už však moc aktuální není. Velice pravděpodobně bych Máchovi řekl, ať se víc dívá kolem sebe a napíše něco se současnými motivy, že talent rozhodně má, tak ať jím nemrhá na kopírování svých vzorů z devatenáctého století. Ne, že by byl pro Čechy nedůležitý. Spíš mi přijde zbytečné jeho úlohu přeceňovat. Kdyby mi teď někdo nabídnul, že může zařídit, aby z knihoven a čítanek zmizel Mácha i s Májem a namísto toho se u nás objeví někdo kvalit třeba Jona Fosseho nebo Larse Saabye Christensena, měnil bych hned!“
Nebo tak, jako „exceloval“ 2.11. na Radiu 1: http://www.radio1.cz/porady_dnl/
2) Vytvořit obrazový kult své osoby a důsledně se snažit být viděn ve veřejném i jiném prostoru. Když už tedy svou fotografii na sbírku, tak rovnou dvakrát. Být ztvárněn v nadživotní velikosti od slavného komiksového kreslíře ( nejdřív se s ním ale skámošit ) v metru a taktéž se vedle sebe vyfotit ( asi tak, jako se obyčejní lidé rádi fotí s oblíbenou celebritou nebo před luxusním autem, které jim nepatří, na dovolené ). Zkrátka využít každé příležitosti být jako Lady Gaga: a) okamžik, kdy mne kamery či foťáky nezabírají je ztracený – tudíž, kdy pálím knihu, musím být hořící artefakt v ose s mou tváří, b) stýkám se jen s těmi, kteří mi umožní být viděn, c) den, kdy jsem nebyl citován kdekoliv, je špatný den – znát lidi v médiích a občas jim volat a nabízet „maso“,
d) i špatná zmínka o mne je dobrá
3) I když se chovám jako sebestředné hovádko, mám světu co říci o něm samotném…Protože se mne však úzkosti ze ztráty mikrocelebritního ega týkají, mohu označit ty ošklivce, kteří mne nemají rádi. Fungují věty: a) literární reprezentace, že bych blil, b) videem, že mi někde někde dal do držky, ideálně v rámci čtení – ukázat své utrpení, c) postěžovat si při nejbližší příležitosti v rádiu: http://www.rozhlas.cz/radiowave/liberatura/_zprava/liberatura-s-janem-tesnohlidkem-ml–947558
4) Nevadí, že ještě nemám recenze; stačí, když rozešlu anotační PR text na sbírku, kterou jsem si sám vydal a obtelefonuju pár vrstevníků ( kámošů z kulturních fanzinů ) z Facebooku a nabídnu jim rozhovor. O knize se bude psát, až se o mne bude mluvit a Magnesia Litera je stejně až na jaře. Úkol – musí se o mne dostatečně mluvit do Vánoc, s lednem se nedá počítat, únor smrdí uzávěrkou.
5) Okořenit své zjevení dostatečně zajímavou lahůdkou, protože není nic horšího, než být celebrita bez tajemství, cit.: „Vždycky jsem žil v domnění, že to byl dědův strejda. Ale potvrzené to nemám,“ říká o svém slavnějším jmenovci Rudolfovi.
Odpověď bychom mohli najít v tomto dokumentu České televize, kdyby byl na stránkách: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1043766361-potomci-slavnych/200327272280004-rudolf-tesnohlidek/
Ano, mohlo by se takto zdárně pokračovat a celé to nic cukrové vaty nechat narůstat. Svědčí to sice o době, ale nejméně o poezii. Jelikož tu poezie pro něco je a byla, tak nikdy ne proto, aby splynula totálně s průměrností. Ani Máchovi, ani Rimbaudovi nebylo ve své době tleskáno…Jejich moderní jazyk byl jako moderní objeven několika málo přáteli a ovlivňoval poezii další. V tomto smyslu je poezie mimo čas ( a její modernost je spatřovaná ex post, dotkne-li se znovu palčivě a nově v budoucnu – je tedy jako nastražená mina ), naprosto svobodná disciplína a vznášet na ni jakékoliv mimoliterární nároky nebo po ní chtít prvoplánovou aktuálnost je proti jejímu smyslu. Naopak, poezie často ukrývá v rámci individuálně zvoleného způsobu cesty nové nálezy…A proto jsou pro mne způsoby cesty Jaromíra Typlta stejně tak inspirativní jako Pavla Ctibora nebo jiných. Ztotožňovat se v této zemi s vegetativní většinou se nevyplácí, protože to co jí opravdu chybí je odvaha a narovnání vztahů pokřivených komunismem ( např.historicky podivný vztah k autoritám a tomu, co z tohohle národa dělá nesvépravnou kolonii prvoků ); v rámci sekularizace společnosti je schopna přinášet i duchovní útěchu…To vše není málo. Tím vším chci říci, že jsem si před 25lety vybral a chci být něčemu nadále věrný. Je to totiž pevný bod, který mi přináší novou a novou hru, a to v kulisách, které se stále mění…Včetně těch, které nabízí Jan Kubíček a Jakub Vaníček.
Martine, děkuji za doplnění mého kurzu rychlo-těsnohlídkovštiny! (Zajímavé, teď mám to slovo podtržené červenou vlnovkou, za pár let už bude třeba ve slovníku). Do bodu 4) bych ještě zařadila rozhodně kontaktovat „nonkonformní“ Britské listy a nechat si tam denně otisknout jednu báseň včetně nezbytného odkazu, kde je možné sbírku rovnou zakoupit… Také děkuji za různé odkazy, i když něco bych snad radši ani neslyšela, zvyšuje mi to tlak.
Každý druh poezie má svoje místo – je mi jedno, jestli vezmu do ruky angažovanou poezii, milostnou lyriku, neodekadenci, reflexivní lyriku nebo cokoli jiného, poezii pracující novým a tvůrčím způsobem s jazykem nebo poezii formálně konvenční. Hlavně když je to poezie dobrá. Je samozřejmě složité najít definici, ale pro mě to znamená dílo, které se nějak dobírá podstaty a dobírá se jí básnickými prostředky (tedy nebylo by možné nemlich to samé vyjádřit třeba esejí) a navíc zachází zručně s jazykem, s širší slovní zásobou, než má třináctiletý žák pomocné školy (jak jsem měla místy pocit u Rakoviny). Taky mám pořád naivní představu básnictví jako údělu, který si dotyčný člověk nemůže jen tak vybrat, jako určité vnitřní pnutí a jako odvahu ke sdílení duševní intimity se čtenáři. To celé mi nesedí dohromady s dryáčnickým sebemarketingem, kterého jsme svědky. Ale to jsou možná romantické představy, které zaspaly dobu.
Předně deklaruji, a již jsem to napsal, Rakovina mi přijde jako špatná sbírka, protože je to u většiny básní jen soubor problémů bez řešení (média), soubor pocitů bez citu (média), soubor slov bez hlubšího obsahu (média). Přesto si dovolím položit dvě námitky/otázky.
Za a) proč se nám v diskusi stále motá Honza Těsnohlídek, když autorů píšících v podobném duchu – myšleno tím kritická reflexe světa, ne básnický styl – je řada a nejsou to jen zmiňovaní Kasal a Kozelka, ale třeba i Fantasía (Borzič, Řehák, Bouška) či Buddeus, které já osobně považuji přinejmenším za zajímavé? Není to tím, že jste přistoupili na „jeho hru“ a vytváříte „kruhy, které chce vidět“? Proč se zde zmiňuje jen jedno jméno, přestože se má bavit obecně o poetice.
Za b) mne napadá otázka, když je tedy Honza Těsnohlídek prvním „mikrocelebritním“ autorem, a neupírám mu, že jím je a chce jím být, neznamená to, že jeho mikrocelebritóznost může nahrát do rukou i ostatním autorům? Honza by mohl, ač třeba nechtěně a nevědomky, být chodící reklamou na poezii? Osobně kdybych si jako čtenář sbírek Rakovina a Násilí bez předsudků zjistil, že je tu jakýsi spor s jakýmsi Hájkem, Typltem a Langerem, asi bych se snažil zjistit v čem tkví a třeba si přečetl i básně těchto pánů, abych věděl, proč se s Těsnohlídkem hádají/li. Tím chci říct, není možné, aby to, co Martin Honzovi vytýká, a já se to nesnažím zpochybňovat, že to může mít i pozitivní dopad?
Ahoj Tome, to že se tady vymezují nějaké mantinely je dobře vždycky. Až se nebudou moci vymezovat nebo to nikoho, včetně nás, nebude zajímat, bude hůř…Přesto tohle všechno jednoho krásnýho dne odnese „pěna dní“, kterou nahradí nějaká další. Taktéž by bylo dobré říci, že nečtu veškerou vznikající poezii, protože to není v lidských silách. Případ Těsnohlídek je ale zajímavej tím, protože na něj nelze nenarazit, a to na všech úrovních veřejného či literárního prostoru. Je slyšet a vidět stejně tupě jako cokoliv z řádu mediálního, co denně umrtvuje a přináší mdlou pachuť nečištěné huby. Leninský normalizační vtip o všudypřítomnosti V.I.L. se mu podobá asi nejblíže, s tím rozdílem, že ideovej diktát byl překlopen do „udělej si sám“. Nejsou tu soudruzi a idea, ale stejné lezení do prdele a protislužba – dnes já tobě, zítra ty mě, jedno jak…Kolaboruje se v rámci vlastní individuality – stejně lživě, jako se v reklamě tvrdí, že „koupí tohoto výrobku budete originální a jediněční“. Tudíž, jediným „angažovaným“ krokem je neúčastnit se, nezadat si a jít si svou vlastní cestou jako outsider. Bohužel jsem tuhle možnost, nejen účastí v této diskuzi, propásl.
Jestliže máš pocit, že poezie potřebuje poutače, neberu ti ho. Stejně tak potřebuje své poutače ale tisíc věcí a rázem se z toho stává „soutěž o nehlasitější nebo nejoriginálnější poutač“. Ty tomu říkáš pozitivní a já mdloby.
Ahoj Martine,
jasné, českou poezii je možné číst leda výběrově. Nedávno jsem konečně pročítal výbory Nejlepší česká báseň, ať se na to kouká kdokoli jakkoli, obdivuji editory za to, že prošli takové neuvěřitelné množství textů, aby jich vybrali cca 30. Tento úkon asi málokdo jiný dobrovolně podnikne, pokud za to není placen jako recenzent, tzn. česká poezie je skrumáž.
Na druhou otázku jsi mi neodpověděl, ale nevadí, je položena spíš pro všechny a pro zamyšlení. Nastolil jsi však jinou. Pokud bych se přidal k vnímání poezie, jak ji zde předestírá Honza Kubíček, znamenalo by to, že již tím lezu někomu do zadku? Proč? Vždyť v rámci určité poetiky mohu stejně fungovat jako jednotlivec, ne?
Martine, kladu otázky, neznamená to, že bych sdílel jejich myšlenkové základy, ptát se a souhlasit je přeci věc odlišná. S poetikou, jak ji navrhuje Honza Kubíček, ač dodává, že nikoli s jedinou poetikou (pak mi však nějak uniká smysl jeho proklamací), nesouhlasím. To mi ale přece nebere možnost pokládat otázky vztahované k tomuto tématu. (Snad je to srozumitelný, neumim se moc chytře vyjadřovat.)
Tomáši, rozvinul jsem jen nějakou teorii o které to zde je – Těsnohlídek obdivovaný za svou domělou „angažovanost“ je svazák nového střihu, využívající blyštivé zbraně dneška. Toť vše. Ty může používat bez rizika každý, a každému se taktéž nabízejí. Tudíž mnohem větší problém je se jich vzdát. Udělá-li to někdo bez nich a pouze tvůrčím činem ( poetikou ), je to Básník jenž má všechny parametry velikána, byť ve své době působí jako outsider. Nerozdrobí se energeticky ve své době, ale reflektuje svou dobu ( s veškerou získanou energií ) do své poetiky – proto mluvím o naprosté „angažovanosti“. To znamená, ještě méně počítat se čtenářem, recepcí, atd. V tom smyslu by bylo nejvíce „angažované“ objevovat ( tak jak to hledačsky dělá Jaromír Typlt např.u art brut ) tyhle zapadlé klenoty. Nedělají to ale pan Kubíček s Jakubem Vaníčkem, protože ti objevují objevené, a to ještě dost selektivním a subjektivním způsobem ( Kubíček si chce infantilně hrát například, což je v řádu kultu mládí, včetně jeho oblíbeného „nonkorfomního“ hudebního tělesa Čokovoko – Vaníček je k sobě ovšem poctivější ).
A prosím tě, nepiš mi takové hovadinky, že se neumíš chytře vyjadřovat. To pak musím mít pocit, že „ten hrb, kterým vidím tenhle svět“ je o něco menší.
Alice: Skutečně je tím určujícím kritériem „autenticita“? Listuju svazky Nejlepších českých básní, které mám zrovna půjčené, a nemám pocity, že básně v nich by se daly měřit mírou „autentičnosti“. Zdá se mi, že měříte různými metry. V jistém smyslu jsou tradiční a angažovaná poezie nesouměřitelné. Měříte angažované básně špatnými kritérii. Těsnohlídkovy básně (v Rakovině) přiznávají svoji konstruovanost, ale na tom není nic špatného, báseň je konstrukce (jak psal vlastně už Teige), báseň je práce. Angažovaná báseň se používá. Angažovaná báseň pracuje.
Pořád nechápete, že „Medium is the message“. Tudíž, když se stejný „obsah“ objeví v mediální zprávě a v básni, je to rozdíl. Možná je největší tragédie Těsnohlídkových básní, že se objevily v básnické sbírce. Právě v tom, že se o Těsnohlídkovi mluví, spočívá jeho přínos. V tom, že rozpoutává diskuze o smyslu, funkci a úkolech poezie. V tom, že jeho verš si na Holešovicích denně přečtou desítky lidí. V tom, že je první básnickou celebritou v polistopadové době. Věřím totiž stále, že báseň dokáže promluvit k člověku jinak, než dejme tomu popová píseň.
Řeknu to na plnou hubu, protože vršící se invektivy od Langera, Typlta a dalších už mě přestávají bavit:
Vy jste ti, kteří pohřbívají poezii, my jsme ti, kteří se ji snaží zachránit.
A mimochodem: myslím, že je na čase, aby reklama znovu splynula s poezií.
„Je na čase, aby reklama znovu splynula s poezií.“ Konečně jsme se dopracovali k tomu Svatému Grálu, aby byl řečen. Stokrát vám přeji být copywriterem nebo image makerem v Ogilvy či Young and Rubicam, jako se to „poštěstilo“ mně. Tam budete teprve z plna hrdla BAVEN, až se přestanete definitivně bavit. A hlavně fantazírovat svou průměrností, protože na tom budete tak zle, že skončíte schovaný někde na univerzitě, místo v občanských zaměstnáních. Rakovina jí propletla pavučinu z cerebra
až do plicních sklípků
rakovina sklípkan vzala myšlenku z úst
za dveřmi křičí dcera
ztělesněná bezmocnost
prosím tě spolkni to, slyšíš?
To Jan Kubíček: Výborně, vítejte samozvaní jasnozřivci, kteří říkají, co poezie musí a nemusí. Jenom zkuste připustit, že Vámi personifikovaný konstrukt poesie (musu) neexistuje (nevím proč, ale mně stále přijde, že od té Vaší poezie snad čekáte děkovný dopis), tím pádem nic nemusí a nemá…Neříkám, že existuje nezávisle na jedinci. Vy ale pouze hledáte panáky do své vyhlášené hry na revoluci (což je zrovna to, co se Vám nyní hodí do krámu-po hypotetickém uskutečnění jakési revoluce by poezie stále měla zůstat angažovaná? neměla by se změnit na poezii oslavnou? a posléze na nějakou jinou, která se Vám bude hodit?). Pokud je to neplánované, je mi i Jana Těsnohlídka celkem líto. Být takovýmto maskotem…jsem zvědavý, jak dlouho to vydrží. Možná Vám to přijde nepředstavitelné, ale poezie, o níž píšete, bude existovat nezávisle na tom, co si Vy přejete a co si do ní projikujete ze svých (…) představ o světě. Proto na mne její Vámi propagované pojetí působí směšně. Bližší je mi tedy analogie s minou nastraženou do budoucna.
Reklama se totiž momentálně dělá jen na to, co lze zpěněžit. Spojí-li se však s poezií, může se stát reklamou i na věci nezpeněžitelné, které jsou skutečně důležité, reklamou na život, na svět , to je to, co naše umírající společnost potřebuje. Život potřebuje reklamu! Život musí být oslavován!(Ono „znovu“ patřilo poetismu a vůbec avantgardě jakožto radostnému a životu přitakávajícímu projektu). Vidíte-li v onom „ano“ životu a světu návrat rudé totality, budiž, jdu do toho i s tím rizikem. Jsem si vědom onoho patosu, jsem si vědom, že působí trapně, jdu do toho i s tím rizikem. Revoluce buď bude trapná, nebo nebude vůbec!
Vy dál tiše sledujte postupující fašizaci globálního kapitalismu. Ten, kdo odmítá sedět dál s rukama v klíně, ten, kdo odmítá němě přihlížet tomu, jak se lidstvo žene do katastrofy, ten prostě něco „musí“. Musí i poezie.
Jan Patočka napsal esej Dvacáté století jako válka. Čím dříve začneme vnímat současný stav jako válku, tím lépe. Já se rozhodl vstoupit do sémiotické války. Tu je potřeba rozpoutat, aby bylo zabráněno válce skutečné. Estetická zkušenost s ideologií neutralizuje účinek ideologie. Zbraněmi v sémiotické válce bude poezie, umění a hra. Respektive umění, které přestává býti uměním a stává se prací a hrou.
Teorii anagažovanosti Martina Langera považuji za sebeoslavné blábolení podobné sebeoslavnému blábolení o současné české demokracii. Blábolení proto, že nelze potvrdit, ani vyvrátit, nemá pravdivostní status, podobá se samo poezii, jak jsem o tom psal v článku literární kritiky.
Kritika literární kritiky.
Honzo: Když z básně uděláme jenom a výhradě konstrukci a jenom práci, přestává to být báseň. Myslím, že tyhle experimenty měly své místo v umění obecně, nejen v literatuře, s příchodem rané moderny a byly důležité, ale už jsou překonané. Jestli někdo dělá poezii způsobem, jakým by mohl dělat cokoli jiného, třeba manažera nějaké firmě, je to houby básník. Ano, „medium is the message“ (gratuluji k četbě McLuhana, nebo spíše Petříčka?), ale má to jeden zásadní zádrhel – Těsnohlídek žádné básně nepíše. Mohl se stát celebritou jen proto, že z něj padají takové blbosti, nad kterými může většinová populace jásat. Jestli s tímhle hodláš záchránit umírající poezii, pak Ti opravdu držím palce (a nemyslím to ironicky, mám vážně obdiv k Tvému nadšení i k odvaze, se kterou se vyjadřuješ, až jsi zařazen do „rudého koutku“, ale pořád mám intenzivní pocit, že brát si k tomu Těsnohlídka jako vlajkovou loď je naprostý omyl – hovno zůstane hovnem bez ohledu na to, jak dlouho se budeme dohadovat o jeho zápachu a odstínu hnědé. Ale podle Tvé filozofie zřejmě platí „the shit is the message too“ a zřejmě až čas rozhodne, kdo měl pravdu.) Mimochodem já Tvým stanoviskům rozumím, jen je odmítám sdílet.
Hovno zůstane hovnem, padají z něj takové blbosti…
…píše autorka která se dobírá k podstatám způsobem nanejvýš ověřeným:
Měls na kabátu moje vlasy.
Noc těhotněla těžkým vínem.
Jednou se minem pozdě k ránu
pod slavobránou příslibů.
Jednou si třeba odpustíme.
Noc měla žluté vlčí zuby,
trhala děla v podpalubí
a hvězdy hrací kostky vrhly,
křičely, pily, divočely
jak tanečnice,
jako včely,
jako velbloud v uchu jehly.
(Z cyklu Bezčas)
Děkuju velice Jakubu Vaníčkovi za to, co právě udělal. Právě totiž ukázal typicky český způsob argumentace – ne k problému, ale snažit se zaútočit osobně. Nikomu nedávám za vzor svou poezii a jsem daleka toho tvrdit, že je dobrá. Píšu tři roky, učím se, nemám ambice a nedělám si reklamu, neberu svou poezii jako normu kvality ani netvrdím, že to vůbec poezie je. Vytáhnout prostředních několik veršů z dlouhé básně a předstírat, že tím pádem nemám nárok na názor nebo že to můj názor nějak diskredituje, je naprosto ubohé. Ani bych to od Vás vlastně nečekala. To je jak kdybych začala rozebírat úryvek z básně Jana Kubíčka, který tu zveřejnil, a začala se obouvat do jeho kvalit – ale o to tady přece vůbec nejde. To je tak neskutečně hloupé. A co třeba někdo, kdo vůbec nepíše poezii, automaticky to znamená, že tomu nemůže rozumět, že nemá právo se vyjádřit? Co třeba Vaše poezie? Píšete nějakou? Možná bychom měli hlasovat, kdo má právo tady diskutovat na základě jeho osobních literárních kvalit. Měla jsem Vás doteď v úctě jako schopného kritika, ale jak vidno, Vaše malost si nezadá s malostí jiných.
Mám ráda literaturu, zajímám se o literární teorii, sleduju současnou poezii a jsem vystudovaná historička umění. Mám právo promluvit k čemu chci, aniž by se mi dostalo osobních invektiv – chcete-li diskutovat, zkuste polemiku. Také se nepouštím do osobních sporů s lidmi, se kterými nesouhlasím, ráda mluvím o problému, nejlépe se „soupeřem“, kterého si můžu i vážit (pan Kubíček například). Jestli chcete vést výměnu názorů tímto způsobem, nemám nejmenší důvod se toho účastnit.
Mimochodem žádný „cyklus Bezčas“ jsem nikdy nenapsala, jen kdysi stejnojmennou básničku, kterou později pověsil na svůj takřka mrtvý web můj bývalý přítel, aby tam tam taky občas něco přibylo. Vytáhnout si z ní deset veršíků je skutečné argumentační terno. A obávám se, že to nejsem já, z koho to dělá blázna.
Ty verše byly publikovány – to, že měly jen oživit web Vašeho bývalého přítele, tam bohužel nikdo neuvedl. Vážit si mě nemusíte, já se Vás o to rozhodně neprosím. Naopak, bude lépe, když zůstanete nesmiřitelná, jako Jaromír Typlt. — Hovno přece zůstane hovnem, ne?
Ano, a jak publikace mých veršů, nebo vůbec jejich existence souvisí s problémem, o kterém se tu hovořilo?
Nemám potřebu být nesmiřitelná ke komukoli z diskutujících, myslela jsem, že tento spor je teoretický, nikoli osobní, že nejde o to se pozurážet nebo zviditelnit, ale dobrat se podstaty problému. Na to byste mohl být jako redaktor zvyklý. A nereagoval jste ani na jediný argument, který jsem Vám předložila ve svém předchozím příspěvku. Myslela jsem, že se začínáme vyjadřovat maximálně otevřeně – pro Kubíčka je Typlt někdo, kdo ničí poezii. Pro mě je zas Těsnohlídek lejnem v pěkném obalu. Nevím, proč bych tím měla urážet někoho z těch, co tu diskutují.
Mimochodem chcete se bavit o mé tvorbě? Tak aspoň buďte tak laskav a vemte si na paškál nějakou současnou. Víte co, nechám tu pro Vás odkaz na svou poslední báseň. Můžete napsat nějakou hlubokomyslnou úvahu na téma upadlosti současných mladých autorek.
http://www.uschovna.cz/zasilka/G4H646K395KMVRPY-A73
Prosím pěkně, než mi někdo zase bude psát mail na mou soukromou adresu, o což mimochodem naprosto nestojím:
„Hovno zůstane hovnem bez ohledu na to, jak dlouho se budeme dohadovat o jeho zápachu a odstínu hnědé.“
Kůň zůstane koněm, i když mu namaluju pruhy jako zebře.
Špatná poezie zůstane špatnou poezií, i když budeme zvažovat, jaký přínos má pro zveřejnění poezie, literární diskuzi atd.
Opravdu jsem tím nechtěla říct, že Jan Těsnohlídek JE hovno nebo jakýkoli jiný druh výměšku. Potkala jsem ho jednou v životě, choval se úplně normálně a pivo bych si s ním klidně dala. Jen si myslím, že je to špatný básník. To je celé. Nechci ho nijak osobně urážet ani ponižovat. Pokud se někoho dotkla má sprostá metafora, tak se opravdu omlouvám. Myslím se, že tady útoky osobního typu nemají místo, protože nám jde snad proboha o věc, ne?
No, už se toho asi účastnit nebudu…Koukám, že tu kvete nejen revoluční tmářství, ale i misogynství. Poroučím se
Dobrý večer vespolek.
Vidím, že se nám diskuze trochu odklonila od tématu (resp. témat).
V prvé řadě bych se rád zastal Alice, neboť snažit se zdiskreditovat diskutujícího bůh-ví-odkud zkopírovanou poezií není zrovna moc gentlemanské. A přes svou úctu k panu Vaníčkovi si myslím, že tímhletím jaksi šlápl vedle.
Ohledně Těsnohlídka: Pálit něčí knihu je infantilní zhovadilost. Dle mého mínění je Jaromír Typlt vcelku slušný básník, ale i kdyby nebyl, nevidím důvod, proč veřejně lynčovat něčí básnickou sbírku. Dotyčný palič by si měl své pyromanské choutky příště ohlídat a osedlat své ego.
Dále si nemyslím, že tvůrčí postup Honzy T. je jakkoliv originální a vavřínuhodný. Nejsem favoritem tohoto stylu zachycování skutečnosti.
Nicméně jsem svědkem diabolizování, které je neadekvátní a nemístné. Znám mnoho daleko horších autorů, kteří by si ortel trapnosti zasloužili daleko více. Těsnohlídek má svůj koncept, jak poezii tvořit. Ano, je to jednoduché, angažované, útržkové a já nevím co všecko – ale taková je autorova idea, styl jeho vyjádření, sloh. Trochu mi to přijde, jako kritizování dadaismu pro nonsens a surrealismu pro implicitnost. Těsnohlídka (resp. jeho poezie) se tedy zastávám.
Apropos, jak už bylo nesčetněkrát řečeno: „Současná poezie se mnohem víc píše, než čte.“ J. T. svoje čtenáře má, tak proč mu je upírat? Buďme rádi, že se vůbec něco čte.
Už z podstaty jsem proti všem násilným literárním revolucím a diktátům, jak „správná“ poezie má a nemá vypadat. Můžete se mnou nesouhlasit, ale mám za to, že současná česká poezie je místy unylá a potřebuje různorodé názorové proudy. A o tom to je.
Dobrý večer,
“ Život potřebuje reklamu! Život musí být oslavován!“, pane Kubíčku, neblázněte…Vaše zaujetí je sice obdivuhodné, nicméně je vedeno špatným směrem. Mimochodem, odsuzujete postupující fašizaci globálního kapitalismu, ale hodláte využívat jeden z jeho základních nástrojů – reklamu…Trochu a často si protiřečíte, když už nic jiného.
Pane Vaníčku, uvědomte si, a nejen Vy, že mj. píšete do literárního časopisu a s tím souvisí určitá zodpovědnost a chování, nicméně je opravdu zarážející, jak reagujete dojdou-li vám argumenty… Tedy,nezlobte se, ale jako obyčejné bezcharakterní hovádko. Zde však platí vrána k vráně…Například jako Jan Těsnohlídek se svým myšlenkově rozkošatělým příspěvkem „fuck off“.
Od Jakuba Vaníčka jsem opravdu čekal fundovaný příspěvek podle toho, jak jej znám z TVARU. Místo toho z poezie autorky vytrhl nádhernou pasáž z Bezčasí a dosáhl leda toho, že jsem si dobře početl a připomněl si poezii, která je umělecky na výši pro svou práci s jazykem, hudbu slova a rafinovanou obrazností. Takto nemůžeme ani posoudit, zda se dobrala k „podstatám“, když pan Vaníček nabídl jen úryvek. Krom toho nemá smysl se bavit o „ověřeném“ způsobu dobývání „podstaty“, když si každý autor postupem času vypracovává svůj ověřený způsob. (Tu podstatu chápu jako pravdu básně čitelnou jen intuicí a citem). Objektivně ověřený nástroj není připraven tak prostě jako sekyrka v kůlně.
Podobně jako Kamil Princ, neholduji reportážnímu odrazu reality v podání JT. Kladl jsem si otázku, zda je to ještě poezie? A teprve, když jsem si ji zodpověděl, pustil jsem se do recenze. Přesto by jeho poslední sbírce více slušelo označení reportážní črty rozsekané do veršů (tu a tam provokativní pamflety). Nelze mu upřít, že dokázal zařídit poezii jistou reklamu na celospolečenské úrovni. Skutečnost, že dokáže strhnout takovou do všech stran šlehající debatu, mluví za sebe, a někdo takový by byl v českém literárním rybníčku potřeba. Zároveň jsem přesvědčen, že za jeho popularitou stojí schopnosti daleko spíše manažerské než básnické. O skutečném počtu čtenářů a šířce fan-klubu to ale ještě nemusí vypovídat!
Jinak podle mě tato debata už na sebe nabalila příliš osobních invektiv a zavádějících osočení. Tak ji navrhuji na tomto místě zabalit a rozvinout někde jinde s čistým štítem. Bylo by zajímavé přenést ji například do novin či literárního časopisu, aby toto bouřlivé dění bylo více na očích. Je povzbuzující, že ještě je v české poezii oč se přít.
Alice,
yes, that´s right! „The shit is the message too.“ Krásná formulace! Děkuji. Jsem rád, že si rozumíme.
Jinak za sebe říkám, že první tvoje báseň, kterou jsi tu zveřejnila (napsaná za 30 s.) je má podle mě mnohem větší smysl, než tu, kterou sem zkopíroval Jakub Vaníček (pravda, ne moc taktně).
Ad Kamil Princ:
Velice se mi líbí tento odstavec:
„Nicméně jsem svědkem diabolizování, které je neadekvátní a nemístné. Znám mnoho daleko horších autorů, kteří by si ortel trapnosti zasloužili daleko více. Těsnohlídek má svůj koncept, jak poezii tvořit. Ano, je to jednoduché, angažované, útržkové a já nevím co všecko – ale taková je autorova idea, styl jeho vyjádření, sloh. Trochu mi to přijde, jako kritizování dadaismu pro nonsens a surrealismu pro implicitnost. Těsnohlídka (resp. jeho poezie) se tedy zastávám.“
Ovšem zajímalo by mě, kdo se skrývá pod tímto šlechtickým pseudonymem.
Jinak jsem zde byl minimálně na dvou místech nařčen z toho, že diktuji, jak poezie má a nemá vypadat. Jediné, co jsem napsal, je, že je na čase, aby znovu splynula s poezií. Neřekl jsem ani slovo o tom, jak poezie má vypadat, narozdíl od zastánců opačného tábora, kteří rozvíjejí úvahy o tom, co poezie je a není. Kromě názorů, které najdeme v této diskuzi, je to ukázkově a aktuálně doslov Petra Krále k Nejlepším českým básním 2011.
Jinak se mi zamlouvá návrh Aleše Misaře přesunout tuto diskuzi jinam. Abych to trochu uzavřel, zveřejňuji text, se kterým jsem Jaromírovi zveřejnění naší korespondence navrhoval:
„Ahoj Jaromíre,
navrhuju zveřejnit celou naši korespondenci. Zdá se, že skutečná válka už vypukla, proto je žádoucí urychleně rozpoutat i válku sémiotickou a myslím, že naše korespondence by mohla být dobrou
rozbuškou.
(+na Jaromírův dotaz:)
Ne, mluvím o tom, že lidi zabíjej jiný lidi, zapalujou domy, Cikáni se odvážej autobusama, protože maj strach. To je skutečná válka.“
Myslím, že vzhledem k mnoha bouřlivým výměnám můžeme konstatovat, že tento účel svoje diskuze splnila.
Pokusím se nyní o krátké shrnutí.
Zůstaneme-li u metafory války, tak se tady myslím hezky ukázalo kdo proti komu bojuje. Vyvstala tu otázka generace. Napsal jsem, že angažovanost by mohla být oním dělícím kritériem. To je ovšem problematické. Myslím, že se ukázalo, že tu zde o něco zásadnějšího než jen o střet dvou básnických poetik různých generací. Jde zde o spor dvou paradigmat.
Jedni věří, že poezie má esenci, substanci, podstatu.
Proto mohou říkat „Toto není poezie.“
Druzí v tuto esenci nevěří. K nim se hlásím.
Jestliže jsem na začátku napsal „Poezie musí zemřít, aby se znovu zrodila jako Fénix ze svého popela.“ po proběhnutí této diskuze píši:
Esence poezie musí být odmítnuta, aby poezii mohl psát každý, nejenom básníci.
Poezii budou psát všichni.
Smrt Poezii! Ať žije poezie!