Od chvíle, kdy byl založen záhy pověstný Ústav pro studium totalitních režimů, se čas od času objevují úvahy těch, kteří pochybují nad účelem podobných institucí v postkomunistických společnostech (naposledy se např. v A2 zamýšlel prof. Přibáň nad „zestátňováním paměti“). Bývá v nich zhusta kladena otázka, jak nakládat s historií, zda opravdu potřebujeme podobné kauzy k tomu, abychom se navzájem očistili a zbavili špíny minulého století – jako by tato „špína“ bylo něco, kvůli čemu musíme znovu a znovu vkládat své ruce, své tváře pod proud vody a drhnout a drhnout. Pro pravou stranu politického spektra je Ústav legitimním pracovištěm, pomocí něhož ex post sjednáme spravedlnost obětem zvůle komunistické diktatury, levé pole se proti Ústavu bouří, upozorňuje na to, že výzkum prováděný za nějakým účelem přináší předem očekávané výsledky atd.
Problém s Kunderou nicméně nemusí být řešen pouze na pozadí demarkace mezi pravicovým a levicovým diskurzem (prvnímu nejspíš jde o to najít konkrétní viníky, byť by mělo být konáno těmi nejvšetečnějšími prostředky, druhý lpí spíše na parametrech výzkumu nebo motivaci historiků). Nepolitické stanovisko by totiž mohlo být postaveno i takto (sám jsem to tak už několikrát slyšel): stále mezi námi jsou lidé, pro které je Kundera zbožštělým idolem, lidé, kteří si nedokážou, ba dokonce ani nechtějí připustit, že jejich Mistr zklamal!
Pokud se na kauzu podíváme z této strany, pak jsme svědky hegemonického intelektuálního boje, v němž proti sobě stojí strana žalující a strana obhájců. Ti druzí by nebyli nejspíš vůbec aktivizováni, kdyby se neobjevili jejich oponenti se svým pokusem naleptat další konstituent našeho literárního (i obecně kulutního kánonu). Neřekl bych, že tady jde pouze o byznys Respektu a Lidových novin, tak pitomí snad ještě šéfredaktoři obou periodik nejsou. Záležitost je poněkud komplikovanější – strana žalující totiž zjistila, že čelí někomu, kdo nehodlá ustoupit, vzdát se svého názoru. Liberální orientace obou médií něco takového samozřejmě nemůže ani připustit, natož tak uznat „slepou víru“. A tak začala brojit.

Kundera tak posloužil všem vymýtačům kulturních fetišů. Našli v něm tu nejlepší příležitost, jak upozornit na to, že mezi námi, ta hrůza!, stále žijí mastodonti odmítající se poučit, přijmout jiný názor, diskutovat atd. Morální nátěrka, kterou tuto kauzu nalíčili, je jen nutnou stafáží, pozadím, kterým se liberálové musí zaštítit, aby jejich činnost na tránkách celorepublikových novin byla náležitě legitimizována. Zvláštní roli v celé této akci sehrává podivuhodný dokument, jehož autetickou fotografii přinesly nejen LN, ale i server Aktuálně.cz. Existence Dokumentu totiž definitivně utvrdila stranu obhájců v jejich dějinném omylu. Konečně mohou tvrdit: tak se podívejte, pánové a dámy, jaký byl váš Mistr, jak jeho konání ublížilo člověku. (Jsem zvědav, kolik studentů bohemistiky využije situaci a vyprodukuje diplomové práce klíčující téma morálního zklamání a zrady jakéhokoliv druhu – a nejsem sám, pokud se nepletu, už i jiní se vyjádřili o tom, že kunderologické dílo čeká zásadní zvrat, totiž přechodné ovládnutí pole výzkumu jediným zájmem: najít Důkaz.) Já sám tento Dokument vnímám jako zářnou ukázku Symptomu, Nálezu, jehož existence má jednak zvrátit pozici autora, hodnocení jeho díla, jednak – a to považuji za daleko důležitější úkol Dokumentu – symbolicky zakrýt ustrašenou morální nejistotu strany žalujících. Kdoví, kolik z nich si položilo otázku, jak budou odpovídat svým vnukům, až je tito obviní například z nepřímé podpory hédonismu v epoše postindustriální kultury konzumu. Možná budou i poté mávat Dokumentem a říkat, že bojovali za Spravedlnost, že hledali viníky a odhalovali přečiny proti právu, jakož i morálce. A že se hrdině postavili proti všem, kdož odmítali otevřít oči a vymanit se ze svého zaujetí v obhajobě člověka kompromitovaného nepřátelským režimem.

Post scriptum: Poté, co jsem text vložil na stránku jakub.vanice.bloguje.cz, přišel mi komentář tohoto znění:

Ani tuna keců… (Tony Lap. ) Vloženo 21.10.2009, 22:56:13
…nezakryje pravdu. Kundera ve dvaceti – kolejní důvěrník, autor lichotící straně v době stalinských procesů a stalinské cenzury… To byl teda frajer, pane Vaníček. Toho je třeba povinně obdivovat, to je náš vysoce morální vzor. Tohle psaní je jak z roku 1979…

Tudíž jsem se dozvěděl, že nejspíš patřím mezi ty, kdož Kunderu považují za morální vzor, pokud se nepletu, a byl jsem uveden na pravou míru. Nedivím se, tento černobílý způsob interpretace se stává v našich zeměpisných šířkách pravidlem – jak víme i díky Václavu Bělohradskému. Nebudu s názorem a nejspíš i morálním postojem autora polemizovat, chápu ho jako fakt, o němž diskutovat nelze. jv.