Literární vysočina (poetická svodka)

Povzbuzen zprávami o literárním Klondaiku v Chotěboři, vydal jsem se na západ přes oblé vrcholky panenské Vysočiny, abych stůj co stůj na vlastní oči spatřil jak se rýžuje poezie. Cesta probíhala kupodivu bez větších překážek. Modrá obloha jako v  Kalifornii a horko, které uondalo i nepříjemný hmyz. Přesto bylo ve vzduchu cítit dusno, které nevěštilo nic dobrého.

Zbývalo mi ještě několik mil k břehům jezera Velké Dářko, když jsem na stromě uviděl namalován černý šíp v oranžovém poli. Ha. Neklamné znamení, že mám uhnout z cesty, protože indiáni z kmene Silničářů vykopali válečnou silnici.

Chtě nechtě jsem musel se svým koněm, kterému nostalgicky říkám Citroen Třetí i když je to kobyla, objet nebezpečné území po vyznačené stezce. Úzká cesta klikatící se přes lesnaté vrcholky Vysočiny, plná nebezpečných kráterů, zřejmě vybombardovaných rojem meteoritů, nebyla žádná procházka růžovým sadem. Jsem docela obstojný lyžař a zvládám i paralelní slalom. Ale tady? Tady jezdí auta slalom proti sobě! Šílenost hodná Steva Fossetta.

Když můj kůň vletěl do jednoho z kráterů, až po okraj zalitého močůvkou z malého ranče ve svahu, byl náraz tak prudký, že jsem mému koni málem urval přední nápravu. Hned co jsem uvolnil sanice, které se mi po nárazu do sebe zaklesly jak zápasníci sumo, vykřikl jsem: „Do prdele.“

Normálně takhle nemluvím, ale po tomhle výkřiku se mi ulevilo jako sviňa.

Když jsem svého oře konečně zaparkoval nedaleko saloonu Junior, únavu z cesty vystřídalo napětí a zvědavost. Hned u schodů v předsálí saloonu nikdo nebyl, jen stůl s opuštěnou pokladničkou. Ta ale neměla mezi držadlem tu roztomilou mezeru, jako má moje prasátko doma na nočním stolku. Tak jsem svůj dolar zastrčil zpátky do kapsy.

U plně obsazeného baru jsem si objednal pivo. Ještě jsem ani nezkontroloval jestli barman nešidí a už se na mne pověsila hezká ženská.

„Budeš zde celý den?“

„To se ví že jo,“ natěšeně jsem vycenil kelčáky a hleděl do modrých očí.

„Tak mi dáš 150 korun.“

Říkám si: „Kurňa, U šesti stehen jsem byl už víckrát, ale platil jsem vždycky až potom. Ale co, je to dobrá cena, tak proč ne.“

Skasírovala mne a říká: „Já jsem pokladní.“

„Já jsem Leoš,“ křením se pořád jako vůl.

Evidentně jí to nezajímalo. Postavil se za ni jakýsi obrovský chlap, lascivně se před ním spustila z baržidle dolů a nevěnovala mi ani pohled. To je osud. Věru, nejsem lehko živ.

Vzal jsem pivo a šel do sálu. Nabito jak v Edenu, když hrají Klokani se Slávií, atmosféra jak v baptistickém kostele. Mladý kazatel Pavel Luther, king hudebního podsvětí, pobíhal mezi stoly s mikrofonem v ruce a ponoukal pravověrné poety ke zpovědi. To se mu za dopoledne povedlo dvakrát.

Poprvé, když přiměl hříšníky Marka Kožušníka a Janu Jiráskovou k přiznání jak se potkali…minuli…a zase potkali. Ach to míjení. Zrovna o tom píšu Radaně Šatánkové.

A podruhé, když jakýsi Dr., jehož vyprávění doprovázela drnkáním na kytaru pohledná zdravotnice, líčil jak jede medička na saních. Nakonec se ukázalo, že vtipný Dr. byl Saša Gr. a muzicírovala Jana Kuklová. Slušelo jim to.

Pivo i oba párečky mi přišly k chuti. Bylo něco po poledni, tedy čas poohlédnout se po pořádném steaku. V kuchyni bylo znát, jak dlouhé prsty má italská mafie. Kromě kuchaře, dokázala sem prosadit i hranolky s rybími prsty.

Vtažen do víru událostí, nechal jsem se strhnout k hazardní hře jménem autorské čtení. Prsty v tom měl zase ten šikovný a sympatický Lutner-ácký kazatel. Aby přihlížející a naslouchající zkušení hráči v lokále nepoznali že jsem nováček a tuto hru zkouším úplně poprvé, blafoval jsem falešným jménem. Mám totiž v mikrofonu protivný hlas (prý to ale není mikrofonem), neumím recitovat a jsem trémista.

O mém protihráči šli zvěsti, že získal již nejedno uznání. Měl jsem ale štěstí. Nebyl to vznětlivý pistolník a byl gentleman. Musel pocházet z Dalekého Polska, protože se jmenoval Dalek Polanský. V nastalém zmatku po skončené hře jsem mu ani nestačil vyseknout poklonu. Tedy dodatečně – díky Dalku.

Ostatní soupeřící dvojice neustále zvyšovaly sázky na kvalitu a hrozilo, že dojde na kolty. Provozovatelka saloonu, starostmi opředená Zora Šimůnková, raději uzavřela sázení a pro uklidnění pozvala na scénu mystickou harfenistku, která svým uměním a zjevem umravnila i ty největší drsňáky.

Po vyhlášení vítězů hned v několika kategoriích vypuklo obecné veselí. To se ještě vystupňovalo, když kdosi vykřikl: „Už jsme doma.“ Pěkná békovina. V ten moment se roztrhla oblaka a rozpoutala peklo.

Využil jsem okamžiku kdy nebe ještě více potemělo a nepoznán jsem v té slotě běžel ke svému koni, abych se vydal na zpáteční cestu. Ještě jsem z okna svého koně stačil zahlédnout, jak jedna žena a dva básníci mužského pohlaví běží jen v plavkách po Tyršově ulici směrem ku Praze. To bylo divné, když jsou z Brna.

Z obavy, že naháčů bude přibývat, jsem vyrazil.  Znovu jsem musel objíždět nepřátelské území Silničářů, v bouři jsem sjel z cesty a zajel si dobrých dvacet mil.

Moje kobyla s mužským jménem Citroen Třetí zvládla i děsivě rozvodněné silnice, včas uhýbala padajícím větvím, aby mne v pořádku dovezla až do New City aus Morava, kde jako když utne opět zavládlo počasí jak ve Frisku.

Později jsem se ve Financial Times dočetl, že druhý den se vyjasnilo i v Chotěboři. Bodejť by ne, když to tam přijela prozářit Jarmeel Moosová.

Jak říkám, z extrému do extrému. Jsem rád, že jsem u toho byl.

Tak ahoj, kamarádi.

Napsat komentář