„Krátký román Netopýři pojednává o podivínských mladých lidech (intelektuálech?), kteří se pokoušejí o ušlechtilý let v temnotách každodennosti. Jejich snaha však vyjde vniveč a stále více si uvědomují, že nejsou chaosem, temnotou, zlem a lhostejností pouze obklopeni, ale že to vše se již dávno uhnízdilo v nich.“ Tolik anotace na pravé chlopni.

Těžko říci, jak hlubokomyslnou úvahu potřeboval redaktor vtěsnat do několika řádků; zda jsou ti mladí lidé intelektuálové, anebo jen trapně papírové figurky, zjistí každý, kdo knihu jen zběžně prolistuje. Co je to „ušlechtilý let“ a proč souřadně spojit věty „jejich snaha však vyjde vniveč“ a „stále více si uvědomují“, na to je můj rozum příliš krátký. I vydávání knih je podobně jako sepisování anotací rutina – redaktor, který občas nevyjede na vzduch, stává se dobře namazaným mechanismem.

O čem tedy pojednává krátký román Netopýři? Řekl bych, že netřeba hned mluvit o zlu a temnotě, to všechno jsou jen prázdné řeči, nálepky, jež dnes činí literaturu literaturou. Obsah 190 stran můžeme bez rozpaků zjednodušit na dvě elementární položky: 1) „mladí lidé“ už dávno přestali být lidmi, vykašlali se na záliby a ztratili schopnost umanutosti; 2) jediné, co řeší, je sex, sociální role (které jen tak mimochodem naprosto determinují celý jejich život), zaměstnání a hlavně pak nejrůznější problémečky, například s alkoholem anebo s duševní impotencí.

Mohlo by se zdát, že takto obyčejný život je dobrým základem pro román, neboť od jisté doby je každá trivialita silným uměleckým potenciálem. To by ale vyžadovalo i schopného umělce, o čemž můžeme v případě Ondřeje Macury bez rizika přehmatu pochybovat. Způsob, jakým pojednává, je totiž naprosto roven úrovni zobrazovaného objektu (ne nadarmo se knihou občas mihnou narážky na profesi středoškolského učitele). Protagonisté disponují jakous takous schopností reflexe, stále se ještě drží někde na úrovni intelektuálství a nezanořují se zcela až po temeno do bahna všeobecné idiocie konzumu. A to je taky přibližně vše, co od nich můžeme čekat – zbytek koloruje neustálá autostylizace a povrchnost. V Netopýrech totiž nevystupují lidé, ale loga, značky, jejichž obsahy jsou předem známy, a to ani nemusíme disponovat výraznou sociální inteligencí. Jejich život je zajímavý jen potud, je-li zajímavým život všech lidí, všech krásných a omylných človíčků. Není to už náhodou trochu nuda?

Řekněme, že Macura je dnešním realistou. To, co čteme, si můžeme zároveň i potvrdit empiricky, necháme-li se někým zavést do neznámé společnosti. Stačí se pak v kruhu nových známých zběžně seznámit s těžkostmi jejich profesí, nechat se pozvracet zkaňhanými životy, to vše během dvou hodin promíchat a pak rychle vypadnout. Obrazy, které nám po takovémto setkání s novou a dostatečně neblahou skutečností budou kroužit myslí, se svou hrubou neotesaností dostatečně přiblíží úrovni Macurova knižního fabrikátu. Jenže: pokud si dobře vzpomínám, byl realismus vždy doménou opravdové analýzy, ať už sociální, anebo psychologické. Nic z toho u Macury nenajdeme – proto jej radši označujme jako hyperrealistu, v rychlé době urychleného spisovatele. Zachoval-li si totiž hyperrealismus i dnes alespoň nějaký kredit, pak to i našemu mladému autorovi budiž dostatečným oceněním. Přívlastek hyperrealistický nám poslouží hned dvakrát: tak trochu vysvětlí, proč Macura na jednu stranu sepsal prózu Netopýři a proč se na stranu druhou drží výrazně expresivní poesie (viz sbírka Indicie, 2007). Obojí chce stejným způsobem zaručit zajímavou artefakticitu: divoká imaginace, na doraz vypráskané emoce, prostě kýč, kýč, ze všech sil umění a hlavně ne kýč!

Než se příště začtu do další Macurovy knihy, pustím si dostatečně blbou telenovelu a budu se na ni dívat každý den několik měsíců; snad se pak mé myšlení vzdá potřeby vidět někam za gesta, za nálepky velkých slov a poetiku stereotypních ksichtů, snad mi pak přijdou Macurovy knihy jako něco nadmíru zajímavého, o našem světě nedobré vypovídajícího.

Jen pro doplnění dodávám, že s něčím dost podobným jsme se setkali i v nedávno vydané knize Pavla Göbla Tichý společník, která z naprosto nepochopitelných důvodů získala ocenění Magnesia Litera pro objev roku 2009 – nabízí se otázka, jestli náhodou někdo z hlav pomazaných, diktujících dnes vkus „opravdové literatury“, nechová náhodou k podobným ničemnostem, jež s nebývalou zkušeností zobrazují bídu našich dní, otevřené sympatie.

Stran Macurova spisovatelského umu: formální úroveň jazyka velmi pochybná, kdo má rád hvězdičky, nechť mu přiřadí půlku jediné.. „Ke svým studijním povinnostem a jejich prezenčnímu vykonávání se vrátila v září 2003, aby pak mohlo být do jejích záznamů zapsáno, že ke dni 18. října 2003 studium ukončila. Tato informace se pak pochopitelně ocitla i v třídních materiálech 4. A v počítačovém programu Bakalář, aby z něho pak veškeré osobní údaje o této studentce, včetně zmíněné informace, mohly být vymazány.“ Víc toho opisovat netřeba, sloh šéfovy sekretářky se stále ještě pozná na první pohled.