Stůl

Všude papíry plné zbytečností

Papíry které je škoda zahodit

Kaňka v pravém rohu

Jedno šufle nejde otevřít

Když ten stůl pamatuje dědečkovy ruce

Koberec

Stěhovala jej z bytu do bytu

Musela jej mít pořád u sebe

Kolik on poznal nohou

A vína co se zapilo

Jak ona ten koberec nenávidí

Židle

Posadila se sama

Na židli kterou měl po prababičce

Na tu židli ji nemusel usazovat

A tak věděl

Podlaha

Na podlaze to bylo poprvé

Pak i jinde a jinak

Jenže na podlaze to bylo

Poprvé

Vývrtka

Dlouho zamačkávali špunty do vína

Půl roku se nezmohli

Pořídit si vývrtku

Zvláštní

Ty chvilky bez vývrtky

Jsou z nejšťastnějších

Pračka

„Jak to dneska chceš“

A ona myslela na pelargonie

Včera je nezalila

Zapomněla

A pod holou zadnicí

Nadskakovala pračka

Schody

Tak těch schodů se vždycky bála

Michal říkal že ji má ráda

Ale stejně ty tři schody přecházela

Se zavřenýma očima

Vana

Smývali ze sebe hříchy

Snímali ze sebe hříchy

A odpouštěli si

Na co jiného by měli vanu

Postel

Chtěli toho hodně

Ale první co si koupili byla postel

Jenže na děti nečekali

Květiny

Když pochopil

Že má ráda květiny

Dokázal se za nimi schovávat

Dlouhé dva roky

Balkon

Chtěl mít balkon

„Ale tenhle byt má všechno“

„Balkon?“

„Můžeš chodit ven jsou to dvě patra“

Milena balkon má

A na něm dvě stoličky

Mouka

Došla mouka

Michal řekl že si ji vypůjčí

Chyběla často

Nejdřív si myslela

Že pro ni běhá do krámu

Dveře

V zimě si pověsili jmelí

Věděl že jí nemůže vykládat všechno

Proto si na Vánoce dali jen rybu

A koledy odbyli

Ty dveře si pamatují kde co

Teď už jenom těsní

Obývák

Když ho tam poprvé přivedla

Připadala si jako prokletá

„Milane, Milánku, našlapuj potichu“

„A všechno po sobě, prosím, urovnej“

Pak si tam pouštěli i dlouhé filmy

Klíče

„Klíče se dají vždycky přidělat“

Těšil ji

Kolikrát toho využila

A přitom si vždycky vzpomněla

Že krom koz na tý ženský

Nic není

Záclony

Vybírala si je dlouho

Aby se hodily k nábytku

Aby to v pokoji nebudilo ze spaní

Aby si nemusela pamatovat

Aby jí neřekl: „Nechci“

Aby se daly prát

Aby jí Procházková záviděla

Aby Michal pochopil

Jenže jsou to jenom záclony

Květináč

Kdyby tu nebyl

Nemusel by se o nic starat

Příbory

Vyndala orezlé příbory z myčky

Kdyby věděla že nejsou nerez

Nikdy by matce nevěřila

Že Michal je ten pravý

Kladivo

Chtěl to kladivo ať si vezme cokoli

Ale to kladivo je jeho

Tím se přibyl

Do tohoto bytu

Sklenička

Hned první den rozbila starožitnou skleničku

S omluvným výrazem pak vytřela vylitý džus

Prohodil něco ve smyslu

To se stává

Trochu ho to hnětlo

Přes to přese všechno z něj ty střepy

Nikdo nevyndá

Parapet

Nadrobit zbytky

Na oprýskaný parapet

Neměl jich mnoho

Ale když zmizí

Skončí jeden příběh