Jihlava, příchod na šichtu a prej, prší, nic se dělat nebude. Dobrá, proč ne, aspoň je čas na pořádně se připravit. Plán. V 16:30 do Brna. Návštěva Měsíce autorského čtení, osobní setkání s básníkem Miroslavem Fišmeisterem a druhý den Bienále v Moravské galerii.

Vše je pro mne tak trochu tajemství. Brno je pro mne skryté v Pražském stínu. Mirka znám z korespondence, ale nikdy jsme se nesetkali. A o Bienále jsem se dozvěděl od našeho grafika Miloše, který se v těchhle srandách vyzná.

Nastupuji do autobusu. Pěkně to začíná. Těsně po nástupu si nedokážu představit, že bych zůstal vzhůru jen během čtení a u Mirka budu jistě muset chvíli klábosit. Zmáhá mne spánek. Naštěstí hodina na autobusové sedačce dělá divy.

V Brně chvíli tápu, ale divadlo Husa na provázku přeci jen nacházím. Do začátku času dost, a tak se usazuji v divadelní hospůdce. Objednávám si pivo. Překvapení číslo jedna. Místo Starobrna na mne z lístku pomrkává velkopopovický Kozel, Gambrinus a Plzeň. S ohledem na literární večer se budu chovat literárně. Z batohu štrachám Stanici tajga od Petry Hůlové a kombinací piva a četby krátím čas. Čekání je tak akorát dlouhé k dekompresi. V hospůdce se sice mísí jukebox s reprodukovanou hudbu, ale jinak prostoru nechybí atmosféra. Krom brněnských pánů herců a pani hereček na mne shlíží i Pierot a Kolombína. Pivo dopito, kniha zaklapnuta, tradá za kulturou.

První na paškál přichází francouzský všeuměl Alain Fleischer. Od pořadatelů se dozvídám, že krom románů má na svědomí filmy, že maluje obrazy a také fotí. Vzhledem k tomu, že jsem na festivalu poprvé, jsem zvědav, jak si pořadatelé poradí s překladem z francouzštiny – abych i já zabedněnec pochopil. K mému překvapení je autorem čtený text paralelně promítán v češtině na plátno. Blběc, že mne to nenapadlo. Řešení je to nejen snadné, ale i účelné. Posluchač se neztrácí a přitom si dokáže vychutnat nuance mezi čteným a psaným, mezi francouzštinou a češtinou.

Čtení je příjemně dlouhé, takže se nenudím. Spíše jsem navnaděn. Škoda, že zatím žádný z autorových románů nebyl přeložen. Snad se brzy dočkáme. Překvapuje mne, že mi vůbec nevadí, že autor čte z rozsáhlé prózy a tudíž je ukázka zákonitě vytržena z kontextu.

Fleischer je autorem senzitivním a filozofujícím/filozofickým, proto jsme jen potěšen, že po čtení následuje diskuze, na níž se mi dostává několika rozřešení. Autor odpovídá na dotazy a člověk má pocit, že ho to baví. Usmívá se do publika, občas utrousí vtípek. Navíc posluchači nejsou žádná béčka, a tak má diskuze nejen hlavu a patu, ale i smysl. Těší mne, že sál divadla je z poloviny plný.

Po Felsicherovi přichází přestávka. Pivo by bodlo. Vracím se do divadelní hospody a po slibu, že půllitr vrátím zpět, si pivo vítězoslavně odnáším do sálu. Tereza Riedlbauchová se již chystá. Jsem zvědav. Vím, že autorka má vystudovanou bohemistiku na Úkáčku a že učí na Sorbonně. Ale více by ne mě nikdo nevyřezal.

První Terezin text mne poněkud rozladí. Odkazy na antiku, láska, sex, něžnosti. Trochu moc přechytralé, trochu moc „holčičí“. Ale člověk nemá dávat na první dojem. Tereza pokračuje v duchu Bravíčka, ale láska, sex a něžnosti k velké části poezie patří a Tereze to píše, jak se říká, od ruky. Po šestém kousku si říkám, že by nebylo od věci, pokusit se Terezu pozvat do Ústí. S touto myšlenkou koketuji po zbytek čtení. To však neznamená, že bych nevnímal. Čtení končí a závěrečná diskuze je více než krátká. Pořadatelé ji končí slovy: „Myslím, že je škoda rozmělňovat zážitek diskuzí.“ Ta slova jsou na místě. Terezina poezie je totiž jiná. Po klasických „příbězích všednosti“, ke kterým se ještě dostaneme, kdy k popsání světa stačí tři věty a židle, je její poezie příjemně svěží. Prožitelná.

Po čtení se osměluji, přicházím k autorce a prosím o kontakt: „Vy jste taky básní? Není problém. Tady je mail. Nedávno jsem se seznámila s Tomášem Řezníčkem a ten mne zval do Děčína. Tak bychom to mohli spojit.“ Překvapení číslo dva. A musím uznat, že je rozhodně sympatičtější než nabídka Kozla a plzeňských piv v moravském velkoměstě. Tereza by snad mohla do Ústí zavítat. A je po kultůře. Vracím půllitr a vydávám se za Mirkem.

Uvítán jsem rovnou na zastávce. A jak později zjišťuji, ani tato část večera nezklame. Po příchodu k Mirkovi mne po něm s otevřenou náručí vítá i jeho maminka, která mi navíc naservíruje vynikající rizoto. Po prvotřídní večeři následuje povídání o všem možném. Na přetřas jdou filmy, knihy, Harry Potter,… Mirek vypráví a čas letí. Byt je plný knih a sklípkanů. Knihami jsme téměř pohlceni. „Jeden kamarád mi vyprávěl o člověku, který je podobný jako já,“ říká Mirek. „Akorát místo knih sbírá zbraně,“ dodává. „On si pořídil britské protiletecké dělo a vyhradil mu celý obývák. Dal ho doprostřed. Teď tam vodí návštěvy, trůní u děla a pijou kafe na pytlích s pískem.“ Jsou skoro tři.

Ráno mne čeká snídaně a Mirkova maminka mne vyprovází až na tramvaj. Z návštěvy si odnáším sbírku Ten stolek je nízký! s věnováním. Lepší hostitele pohledat.

Vyrážím na Bienále, jen nevím, kde se galerie přesně nachází. Následuje klasické bloudění korunované úspěchem. Když si jsem jist polohou galerie, dostávám chuť na víno. První nač narazím je Biskupská vinárna. Poprvé se na brněnské obloze objevuje mráček. Víno je dobré, ale ta obsluha. Kluci evidentně neví co a jak. Bohužel s ohledem na ceny bych čekal jinčí fachmany.

Usrkávám neuburgské a začítám se do sbírky Jana Zbořila Skříň, jež vyšla jako příloha posledního Psího vína. A zde jsme u těch „příběhů všednosti“. Některé Zbořilovy básně jsou zajímavé, ale u větší části sbírky mám pocit, že jsem to již někde slyšel. Pod vlivem četby, a snad i vína, získávám pocit, že bych něco podobného zvládl taky. Během následující hodiny a půl vzniká minisbírka Paměť bytu (pro zajímavost k přečtení ZDE). Nejde o žádný výsměch, Honzova debutu si cením, jen jsem chtěl zkusit, co ve mně jest. Poté co mi místo neuburgu přinesou veltlín se mi vinárna zprotiví a vydávám se za umění.

Výstavy jsou rozsáhlejší, než jsem čekal. Jen u části Cosi tísnivého: surrealismus a grafický design trávím skoro dvě hodiny. Zastoupeni jsou přední čeští grafici, ale k zhlédnutí je i grafika polská, alovenská a nakonec i ta světová (Poláci a Slováci jsou blízko, tak to ještě není svět.). Při prohlídce filmových a jiných plakátů, LPíček, knih atd. mne napadá, že všemu vládne sex. U surrealismu pochopitelné, v podvědomí se mu musí líbit. Expozice BIG MAG: alternativní časopisy v České republice po roce 1989 mne v tom jen utvrzuje. Z obálek, ale i z vnitřků vydesignovyných plátků, na mne špulí plná ústa bujné, a především minimálně polonahé, krásky.

Hlavou mi víří nápady, a tak se vracím do Husy na provázku, abych zde sepsal své dojmy. Sedám ke stolu a po levici si všímám dvojice, jež zprvu působí jako profesionálně jednající pár někde na bussines meetingu. Po pár minutách ke mně dolétají slova o běhání, pak o knihách, umění… Když zvedám oči od papíru, je k mému překvapení zprvu profesionální dvojice zaklíněna jazyky. Inu, sex vládne světu.

Fotogalerii z návštěvy Brna si můžete prohlédnout ZDE.